Jak jste se dostal k herectví? Měl jste v rodině nějaký vzor nebo vás k divadlu přivedl někdo jiný? Myslím si, že to bylo dáno geny, které jsem zdědil po svém otci. Zpíval ve sboru tehdy Státního divadla v Ostravě a potom v Dělnickém uměleckém souboru. Já jsem se dostal k divadlu už jako dítě školu povinné. Zúčastňoval jsem se veřejných produkcí, do kterých mě zapojoval můj učitel, člen Vítkovického ochotnického souboru pan Michl. Pro tento soubor napsal učitel a básník Věnceslav Juřina (jedná se o shodu jmen) poetickou hru Jarní den. Hrál jsem právě ten Jarní den, který oblažoval děti květinami a ptáčky. Tenkrát jsem však na hereckou kariéru nepomýšlel. Kdy tedy přišlo ono období rozhodování, zda být či nebýt hercem? Začalo to asi v době, kdy jsem začal spolupracovat s ochotnickým souborem, který vedl režisér a herec Státního divadla v Ostravě pan Alois Müller. Zde působil mimo jiné i můj profesor z gymnázia a později z Pedagogické fakulty pan Miroslav Etzler (pozn. otec známého herce, člena Národního divadla). Sám pan Etzler byl výborným hercem, který mě zasvětil do jevištní mluvy, neboť Ostrava mě přece jenom poznamenala svým dialektem, a naučil mě správně se pohybovat na jevišti. V tomto souboru jsem hrál Modrovouse a také v inscenaci Člověk pro každé počasí. Zúčastnil jsem se s ním i Jiráskova Hronova. Pan Etzler mi řekl, že bych mohl mít talent, proto mě připravil na přijímací zkoušky na JAMU. Jenže mě nepřijali. Jelikož jste se hercem přece jenom stal, tak by mě zajímalo, jak vaše "zapeklitá cesta" k divadlu pokračovala? Nastoupil jsem na Pedagogickou fakultu v Ostravě a studoval jsem obor čeština a tělocvik. Při této fakultě tenkrát existovalo Divadélko pod okapem, které založil známý konferenciér, zpěvák a skladatel Luděk Nekuda společně s Pavlem Veselým. Účinkovaly tam mimo jiné i Hana Zagorová, Milena Šajdková aj. Bylo tam zdravé divadelní podhoubí, které mě natolik zaujalo, že jsem se nakonec rozhodl svoje umělecké působení zprofesionalizovat. V roce 1964 jsem se opět přihlásil na JAMU. Přijali mě společně s Hankou Zagorovou, Zdenou Herfortovou, Vlastou Peterkovou, Miroslavem Středou aj. dnes známými umělci. Přestože jsme studovali na činoherní katedře, museli jsme umět zpívat, ovládat hru na hudební nástroj, tančit apod. Díky tomu jsem potom hrál i v muzikálech. V průběhu své umělecké kariéry jste vystřídal různá místa. Můžete nám říci něco o vašich "štacích"? Moje první angažmá bylo teoreticky v Ostravě, jenže tamní šéf těsně před podepsáním smlouvy zemřel. S tím jsem nepočítal. Zařídil jsem si tam byt, přestěhoval tam svou rodinu. Nezbylo mně nic jiného než jít do nejbližšího divadla, které bylo v Českém Těšíně. Nějakou dobu jsem byl také "na volné noze" - často jsem natáčel v ostravském televizním studiu a hostoval i ve Státním divadle v Ostravě. V roce 1971 jsem získal nabídku od Miloše Slavíka do Divadla pracujících v Gottwaldově, kde jsem pobyl jedenáct sezón. Nakonec jsem přišel v roce 1982 do Slováckého divadla. Koho nejraději hrajete a která z desítek vámi ztvárněných rolí s vámi stále žije? Na kterou roli nemůže zapomenout nebo která vás osobně ovlivnila? Strašně rád vzpomínám na trojroli důstojníků v inscenaci Černí baroni. Tam jsme se všichni - herci i diváci doslova vyřádili. Říkalo se, že naše inscenace, která vznikla dříve, než film, byla lepší. Projezdili jsme s ní celou republiku a měla opravdu spontánní úspěch. Když mluvíme o tom poznamenání, tak se dá říct, že u mě to byla role Tomáše Becketa ve stejnojmenné inscenaci. Byla to pro mě obtížná role a poznamenala mě svou skromností a duchaplným humánním přístupem k lidem i k vládnoucí třídě. Jak se říká, pravda vítězí, a ten Becket tu pravdu opravdu měl. No a nemůžu zapomenout na Velitele četníků v Nikolovi Šuhajovi a na Feldkuráta Katze ve Švejkovi - to byly jedny z mnoha mých opileckých figur. Já jsem v SD vůbec vynikal ve ztvárňování alkoholických figur, naposled to byl Satanáš v Portugálii. (smích) Nedávno jste nastudoval roli Ala Lewise ve Vstupte! a teď se připravujete na Lízala v Maryše. Mezi těmito rolemi je nejen historický, ale i společenský skok. Co je pro vás na roli nejdůležitější? Jaké role máte rád? Nemám rád role, které jsou jednoduché, které člověk může vytáhnout ze šuplíku a vůbec o nich nepřemýšlet. Mně se nejlépe dělaly role většinou z ruských her - Kníže Zvjozdič z Maškarády, Molčalin v Gribojedově Hoři z rozumu, Solený ve Třech sestrách apod. To jsou rozporuplné role, kde člověk může odhalovat několik lidských charakterů v jedné osobě. Baví mě, když role není jednostrunná, monotónní či monotematická, když je v ní člověk proměňován do několika charakterů, které mají určitý výsledek - ať kladný, či záporný. Takže je vám jedno z jaké doby to je. Ale musí to mít duši a člověk aby se s tím mohl utkat? Přesně tak. Studoval jste v šedesátých letech. Od té doby se herectví dále vyvíjelo tak, že je dnes patrný rozdíl v projevu, snad i technice apod. Stejně tak se proměnila inscenační praxe, která se dnes dosti často podřizuje nikoliv samotnému textu hry, ale režijní výpovědi. Vy máte možnost asi nejlépe porovnat tento rozdíl. Jak osobně vnímáte tento posun? V poslední době jste spolupracoval např. s Janem Antonínem Pitínským, který je někdy považován za experimentátora jeviště. Když jsem byl mladší, tak se mi příčily metody režiséra Zdeňka Kaloče, který strašlivě experimentoval. Nebo třeba i Miloše Hynšta, kterého si vážím pro jeho výsledky, ale jeho konstruktivismus, který čněl z každé inscenace, to mě jaksi pod kůži nelezlo. Dneska je pro mě důležité to, jestli režisér, se kterým pracuji, má jasno o výsledku své práce a jde si cílevědomě za ním. I přes metody, které nejsou zrovna populární, se mi u Jana Antonína Pitínského potvrdilo, že má jasno, jak to dopadne a jakým způsobem se ta inscenace bude dále vyvíjet. Takové režiséry mám rád. Herectví je poslání, při kterém člověk hodně získává, ale musí také leccos obětovat. Jaké to je, být v této branži celý život? Nenapadlo vás někdy, že toho máte po krk, že byste mohl mít "normální" zaměstnání, které není tak hektické a stresující, kde můžete např. ve čtyři odejít? Nechtěl jste někdy od divadla "utéct"? Ne, to rozhodně ne. Zvláště kvůli tomu, že já jsem si nikdy na pořádek nepotrpěl. A chodit od šesti do tří hodin do práce, to by mě nebavilo. Myslím si, že ta herecká práce, i když je dosti těžká a náročná, přináší člověku sebeuspokojení. Je to daleko lepší než dělat - a teď to přeženu - na "Baťově páse" nějaké topánky. Mám rád změnu a mám rád ten vnitřní neklid, který každá role na jevišti přináší. Jedna ze stránek herecké profese je i ta, že člověk dva roky nezavadí o žádnou roli, ale pak se třeba tři roky může strhat, jak jde z role do role. Tohle člověka nabuzuje a regeneruje. Byl jste uměleckým šéfem, ale i ředitelem SD. Jaké máte na tuto éru vzpomínky a jaké zkušenosti? Co ten provoz vlastně obnáší, jak je to náročné být ředitelem? Dvakrát jsem byl uměleckým šéfem a čtyři roky i ředitelem divadla. V té době se však vše předem naplánovalo, takže ředitel měl jistotu, že dostal tolik a tolik peněz, ani o korunu víc. Nebylo na škodu, když měl i umělecké ambice. Nesměl to však být špatný umělec, protože by nedokázal po umělecké stránce vysvětlit souboru, kudy má to divadlo směřovat apod. V takové situaci bylo na místě, aby ředitel byl umělecky aktivní. Aby svou troškou mohl přispět do toho jevištního mlýna. Dnešní doba, která je dost hektická, možná nepotřebuje ani tak uměleckého ředitele, ale ředitele manažera, nebo ekonomického vzdělance, který se dokáže vyrovnat se současnou ekonomickou situací v kultuře. No a je pochopitelně rozdíl u vícesouborových divadel a u regionálního divadla jako je např. SD. Šel nebo jde někdo z vašich příbuzných ve vašich divadelních šlépějích? Nadchnul jste či "nakazil" někoho pro jakoukoliv práci v divadle? Nikoho jsem nenakazil. Každého jsem od toho zrazoval. (smích) Mou zásluhou se však má dcera dostala k dabingu, který dělá dodnes, ale jako překladatelka. Pocházíte z Ostravy, studoval jste v Brně, ale už léta žijete na Slovácku. Nechtěl jste se někdy vrátit do svého rodiště nebo už vám Uherské Hradiště a jeho okolí přirostly k srdci? To je moje životní dilema. Ostravu mám rád jako své rodiště. Ze špinavého města se stala městem výstavním, kde funguje perfektně naprosto všecko. Je to ovšem velkoměsto a dnes by mě život v paneláku neuspokojoval tak, jako život v chaloupce, kterou jsme zdědili a obýváme v Sušici. Léta studií v Brně byla krásná, potkal jsem tam svou životní lásku, měl jsem tam své profesory, k určitým lidem tam mám nějaký vztah, ale Brno jako město mě neuchvátilo tak, abych toužil v něm žít. A Uherské Hradiště? To za posledních deset let udělalo obrovský skok dopředu, jak ve výstavbě, tak i v lidských spojeních. V podstatě však můžu říct, že člověku je nejlíp tam, kde nechal kus svého života, kus dřiny i radosti, kde za ním "něco stojí", protože lidé, se kterými se tam stýkal a stýká pro něho mají nějakou cenu. Když se zrovna neučíte novou roli nebo nemáte představení, jak trávíte volný čas? Máte nějaké koníčky? Ta chaloupka, i když je celkem malá, potřebuje údržbu, něco tam potřebujete přidělávat či zdokonalovat. Mám také psa - německého ovčáka. Je to člen rodiny a člověk se mu také musí dost věnovat, nejen kvůli výcviku, ale taky kvůli tomu, aby měl nějaké potěšení. Když mi zdraví sloužilo, tak jsem hrál vášnivě tenis, ale teď jsem to omezil na pasivní koukání na sportovní přenosy. (smích) Navštěvujete divadlo jako divák? Sledujete své kolegy? Samozřejmě. Kromě Autobusu na lince 21, který jde vždy proti něčemu, v čem hraji, jsem viděl všecko. Sleduji práci svých kolegů a nejenom ve SD, ale podívám se třeba i do Brna, Zlína, někdy zabrousím i do Ostravy, kde už pravda těch mých současníků moc není. Nezříkám se návštěv jiných divadel. Máte rád publikum a diváky ve SD, jak se vám hraje v Uherském Hradišti? Jaký je váš osobní postřeh? Považuji toto publikum, bez jakéhokoliv pochlebování, za jedno z nejvřelejších a nejuctivějších. Váží si toho, co jim divadlo nabízí. Byť je mnohdy jeho reakce neočekávaná či překvapivá, tak přesto je cítit, že je velice vnímavé a vděčné. Za ta léta už jsem poznal, jaké je rozvrstvení všech předplatitelských skupin. (smích) Většinou se nepletu, když řeknu, že tato skupina bude trochu studenější, tady budeme muset trošičku přidat, abychom je dostali na svoji stranu, tato skupina je daleko uvolněnější, že přijme úplně všecko, že se zasměje i lacinému fóru, že se přišla do divadla bavit.