Projekt Přes ploty je zatím zahalený tajemstvím, jelikož jde o úplnou novinku, kterou Slovácké divadlo uvede 6. ledna 2018 ve světové premiéře. Ale podle toho, co už o hře vím, se asi nejvíce přibližuje kategorii takzvaného dokumentárního dramatu. Mohl byste, Michale, prozradit, o co vlastně jde?

Takzvané dokumentární drama se na jevišti občas objevuje. U nás možná tento žánr zatím není tak rozšířený a všeobecně známý, ale jinde v Evropě s tímto formátem často režiséři pracují. Základem je autenticita materiálu. O hře Přes ploty v podstatě mohu říct, že se do jisté míry jedná o dokumentární divadlo, protože jeho základem je autentický záznam rozhovoru dvou osob, byť se jedná o záznam emailové konverzace, kterou vedli dva lidé s protichůdnými myšlenkovými póly a rozdílnými názory. A přestože se jedná o jevištní adaptaci knihy, konverzace je velmi emocionálně zabarvená. Při práci jsme vycházeli nejenom z těchto emocí, které kniha obsahuje, ale i z vlastních pocitů, postřehů a informací, které jsme z textu dokázali vytáhnout a které nás jako tvůrce oslovují.

Myslíte si, že se dá říct, že inscenace Přes ploty bude v nějakém ohledu průkopnická?

Na tohle bych velmi nerad odpovídal, protože by to mohlo zavánět nějakým škatulkováním (směje se). Dokumentární divadlo se ale určitým způsobem u nás i v Evropě vyvíjí.

Setkal jste se už s dokumentárním divadlem dřív a inspirovalo Vás něco, co se týče směru, jakým celé téma uchopit?

Na podobném tématu, dokumentárním dramatu, které popisovalo vraždu patnáctiletého chlapce, jsem už v minulosti pracoval v Činoherním studiu v Ústí nad Labem. Nemůžu říct, že způsob práce a forma, kterou sdělujeme, je stejná, ale s autenticitou předlohy a textu pracujeme stejně. Není ale ani tak důležitá forma, kterou sdělujeme, nýbrž samotné sdělení, což je vlastně i na dokumentárním dramatu to nejzásadnější.

U této formy divadla se, myslím, nabízí i možnost zapojit do dění diváky. I ve mně rozhovor dvou takto protichůdných osobností evokuje potřebu se k tématu nějakým způsobem vyjádřit, což možná bude pociťovat i divák…

O platformě, kde se k tématu hry budou moci vyjádřit i diváci, uvažujeme a chtěli bychom ji vytvořit. Samozřejmě zasahování ze strany diváků v průběhu představení by bylo rušivým elementem, proto jsme zvolili jiný způsob, kdy chceme oslovit osobnost veřejně známou, která by se k podobným otázkám v rámci vymezeného času během představení vyjádřila, a tím případně podpořit a vytvořit i prostor k otázkám pro diváky.

Řekl jste, že nejdůležitějším bodem dokumentárního dramatu je samotné sdělení. Dá se říct, že i pro Vás jako režiséra je nejdůležitější ukázat divákovi, že dialog mezi tak rozdílnými osobnostmi, jako je Fedor Gál a neznámý mladý národní socialista Matěj, je možný?

Ano. A nejen že je tento dialog možný, ale i nutný. Dokud nevedeme dialog, je totiž zcela nemožné vymezit se vůči cizímu názoru a mnohdy je lepší, když je tento střet vyhrocený, čímž ovšem nemyslím ve fyzické formě, ale když dva protichůdné názory na sebe narazí a argumenty obou stran mohou zaznít nahlas. Posléze můžeme s tímto názorem nějak zacházet a hledat další a další argumenty, ale hlavně jej pochopit. Tímto přístupem, který je otevřený a nikoli skrytý, což často vede k různým xenofobiím, můžeme protistranu skutečně pochopit. Je důležité, aby se hrany takto protichůdných názorů navzájem obrušovaly.

Vnímáte téma hry jako kontroverzní?

Vlastně ano, ale do důsledku vzato by naše inscenace kontroverzně vyznít neměla. Mým cílem určitě není šokovat. Ale každopádně hra může vynést na světlo otázky, které lze posléze aplikovat na dění kolem některých politických hnutí, která různě po Evropě vznikají.

Dokázal byste říct, proč jste si vybral zrovna předlohu Fedora Gála Přes ploty?

Hned, když jsem knihu přečetl poprvé, získal jsem pocit, že by její téma mělo zaznít i v divadle. Na druhé přečtení jsem zjistil, že existuje mnoho paralel mého a Matějova života, které nějakým způsobem rezonují. Prošli jsme podobným způsobem života, oba jsme žili například v zahraničí, pouze s tím rozdílem, že já jsem se v mládí přiklonil na "opačnou stranu barikády".

Blanka Šmejdovcová

Kdo je Michal Skočovský

Režisér. Narozen v Brně. Kromě divadelní režie na Janáčkově akademii múzických umění vystudoval grafickou a prostorovou komunikaci na University of the Arts v Londýně, London College of Communication. V posledních letech se zaměřil na divadelní tvorbu. K jeho úspěšným realizacím patří například divadelní adaptace bestselleru My děti ze stanice Zoo, inscenace Misantrop podle Moliéra, která byla nominována na cenu Grenouille v rámci festivalu francouzského divadla, nebo inscenace Kopanec (Der Kick) za níž byl nominován na Cenu divadelní kritiky v kategorii talent roku. Spolupracuje s divadelními institucemi v České republice i v zahraničí: například Činoherní studio, HaDivadlo, Slovácké divadlo v Uherském Hradišti, Divadlo Aréna v Bratislavě nebo Divadlo Petra Bezruče v Ostravě atd.

Ve Slováckém divadle v minulé sezóně nastudoval kanadskou komorní komedii Caroline Smithové Čarodějnice v kuchyni, kterou divadlo uvedlo jako další projekt alternativní dramaturgické linie OFF za podpory restaurace Beef & Beer 16. října 2016 v evropské premiéře.

Co je dokumentární divadlo

Pokusy o divadlo dokumentárního typu probíhají v angloamerickém světě od 70. let 20. století. Jsou vyjádřením snah o společensky angažované divadlo, které usiluje o přitáhnutí pozornosti k určitému společenskému problému a snaží se aktivizovat diváka v celé šíři jeho osobnosti. Přináší s sebou práci s autentickými a původními materiály, jako jsou nedramatické texty (vědecké, společenské, mediální a jiné dokumenty nebo autentické rozhovory či výpovědi). Bourá se konvenční vztah herec-divák, angažují se neherci. Zkoumají se hranice samotného divadelního média a vy užití jeho prvků při autentickém sdělování zvoleného tématu živou formou tvůrčí práce.

Za průkopnici českého dokudramatu je považována Jana Svobodová, režisérka a umělecká ředitelka mezinárodního festivalu dokumentárního divadla AKCENT, které se od roku 2010 každoročně koná v pražském Divadle Archa.