Co vidíte, když se podíváte na začátek vaší divadelní kariéry? Východočeské divadlo v Pardubicích, kde jsem působil jako kulisák.Tam jsem poznal celou řadu vynikajících herců v čele s Pepíkem Somrem, Věrou Galatíkovou, Pavlem Landovským. Ale věděl jsem, že abych u divadla mohl být i v jiném postavení, bylo by nejlepší, kdybych šel na studia. Tak jsem se přihlásil na JAMU, na obor herectví. Tam jste se poprvé setkal se Slováckým divadlem? Ano, hned v prvním ročníku. A pak se kolem mě Slovácké divadlo objevovalo častěji a častěji. Začalo to nabídkou na záskok ve hře Přijde čas za zraněného Lubomíra Vraspíra. Pak mě oslovily vynikající osobnosti jakými byl režisér Hugo Domes, Miloš Hynut. A nakonec jsem tady zapustil kořeny. I když si vzpomínám, že jsem si říkal: půjdu do Hradiště na rok a pak hurá do Národního. Vzpomenete si na dobu vašich začátků v Hradišti? Jistě – byla to především vynikající přátelství a vynikající divadlo. Přitom se všechno dělo jakoby mimochodem, jen tak. Pracovali jsme pořád, žili jsme spolu. Vzpomínám si třeba, když jsme se vraceli ze zájezdu, mrkli jsme do oken, kde bydlela Gabriela Wilhelmová a se slovy: „u Gábiny se svítí” jsme tam až do rána probírali nejnovější trendy v umění (smích). Většina historek ale nejde zveřejnit. Proč jste nezůstal u herectví a stal jste se režisérem? Přičichl jsem k režijní práci za éry Miloše Hynšta a lákalo mě to víc a víc. Takže jsem se po deseti letech rozhodl, že se na JAMU vrátím, tentokrát jako student režie. Pak následovalo vaše období ředitelování. Jak jste se stal ředitelem Slováckého divadla? To bylo v revolučním roce 1989. Bývalý ředitel byl odvolán a hledal se nástupce. Od 1. ledna jsem byl ředitelem „prozatímním”, pak bylo vypsáno výběrové řízení a po něm jsem byl jmenován do funkce oficiálně. Po patnácti letech vašeho ředitelování sahá Slovácké divadlo po titulu Divadlo roku. Jak se vám to podařilo? Souvisí to se změnou v souboru, s příchodem nových režisérů? Ano. Po tom, co ze Slováckého divadla odešli lidé, kteří zde uplatňovali své osobní zájmy nad zájmy divadla, se soubor uklidnil a získal obrovskou sílu. Navíc jsme jej výrazně omladili, posílili jsme dramaturgii, začali jsme moderněji pracovat s propagací, nabízíme divákům spoustu doprovodných akcí. A pak – podařilo se nám získat režijní osobnosti jakými je například J. A. Pitínský, Oxana Smilková, Martin Porubjak, Radek Balaš, Zdeněk Dušek a další. To všechno dohromady přináší úspěchy. Chlubíte se vyváženým souborem plným vynikajících herců. Nesetkáváte se ale s výtkou, že by divadlu prospělo, kdyby se otevřelo jiným osobnostem a třeba i populárnějším hercům z televizí? Ano, občas se takové hlasy objeví. Ale přemýšlejte se mnou – opravdu velkou a mediálně známou osobnost bych musel přivézt z Prahy, protože marná sláva, Praha dělá mediální tváře. A kdo by přistoupil na několikahodinové dojíždění do Hradiště? Takový pokus jsem chtěl uskutečnit, když jsem studoval muzikál Hello, Dolly! Hlavní postavu v Praze zrovna fantasticky hrála Jitka Molavcová, dostala za ni dokonce Thálii a už byla na spadnutí spolupráce. Ale nakonec k ní nedošlo. Nedokázali jsme najít způsob, jak skloubit potřeby našeho divadla a vytížení paní Molavcové. Musel jsem tedy spolupráci s ní nakonec odmítnout. Nejdřív mi to bylo líto… A dnes už není? Ne. Uvědomil jsem si jinou věc. Kdyby tady hrála Jitka Molavcová nebo jakákoliv jiná známá tvář, přilákala by možná do hlediště diváky, ale vzala by práci našim hercům. A ti nejsou o nic horší. Vsadili jsme tedy na to, že diváky přesvědčíme o kvalitě našich herců, aby mohli do divadla chodit na ně. Dnes už mohu říci, že se nám to podařilo. Že máme plné hlediště a diváci se vždycky těší na ty jejich oblíbené tváře, které navíc důvěrně znají z místních televizí, novin, rozhlasů a našich webových stránek. Kdo stojí za všemi těmi nápady, které tak proslavují Slovácké divadlo? To je záležitost celého ansámblu. Někdo přijde s nápadem a další jej rozvíjí. Nevládne tady atmosféra, kdy je cokoliv nového překážkou, kdy lidé remcají, že to není v jejich popisu práce. Ale jestli chcete konkrétní jména kolegů, kteří za většinou nápadů stojí, tak ta vám neřeknu. To je tajemství našeho podniku. Podle návštěvnosti je vidět, že se vám daří oslovovat diváky. Jak vám ale fandí váš zřizovatel? Hradiště i celý zlínský kraj je mimořádně kulturní. Tolik aktivit, jaké se tady dějí, snad jinde nenajdete. A je samozřejmě těžké najít klíč, který by dokázal spravedlivě podporovat všechny projekty a všechna kulturní tělesa. Ale jsem ze všech stran ujišťován tím, že divadlo, které sahá po titulu Divadlo roku, je vlajkovou lodí celého Zlínského kraje. Proto – pokud budeme dobré divadlo dělat i nadále, nemám o přízeň na radnicích strach. A jsem ze ni samozřejmě rád. Slovácké divadlo je nominováno na Divadlo roku, je pozváno na mnoho divadelních festivalů, sbírá ceny a má především stále plné hlediště. Co byste si přál v roce šedesátých narozenin divadla vy? Mně by stačilo, kdyby všechno, co jste vyjmenoval, trvalo.