Komedie Vstupte! se může jevit jako skvělá zábava. Odkrývá i vážnější témata? Jak už to tak v životě bývá, nic není černobílé. Smutek není bez radosti a humor bez závažnosti. Je to veselá hra o smutných věcech – o stárnutí, samotě uprostřed davu, o pocitu nepotřebnosti a hledání spřízněné duše... ale také o velkém přátelství. Je to spíše tragikomedie, s velmi vtipnými dialogy a situační komikou, které dávají hlavním představitelům neskutečně mnoho možností pro „herecký koncert.” Co si myslíte o přátelství mezi herci? Nejsem herečka, takže s tím nemám osobní zkušenost, ale to neznamená, že to zvenčí nevnímám. Myslím si, že mezi herci existuje zejména jakási potřeba pospolitosti – přece jenom nežijí „normální” životy jako zaměstnanci např. v nějakém úřadu. Jsou spolu často, někdy se mají hodně rádi, někdy se hodně nesnáší, ale moc dobře vědí, že na jevišti potřebují i kamaráda i rivala, protože je to především partner. Přátelstvím bych to asi nenazvala, to jenom v hodně výjimečných případech. Proč jste se rozhodli Vstupte! nasadit na repertoár Slováckého divadla? Když se rozhodovalo o repertoáru na tuto sezónu, tak jsem ještě nebyla v angažmá Slováckého divadla, takže je pro mě komické odpovídat na tuto otázku. U jakéhokoliv titulu v zásadě platí, že musí mít ideu, která odpovídá jakési „tváři divadla”, a přitom musí být schopná se začlenit do leckdy složitého provozu. Řekla bych, že onou ideou - kromě žánru a tématu, o nichž jsem už hovořila - bylo „promluvit” k mladším generacím, upozornit je, že i oni zestárnou a měli by se na to připravit. Nepoučovat, ale naznačit, že pokud se budou snažit už teď vnímat a chápat starší lidi, tak i oni budou stárnout s nadhledem. No a pro generaci Willieho a Ala by hra měla mít pozitivní vliv v tom smyslu, že člověk v jakémkoliv věku může nalézt spřízněnou duši a nebýt na své trápení sám. Z hlediska provozu je víc než zřejmé, že pro hlavní představitele hry Vstupte! má Slovácké divadlo skvělé herce – pány Vladimíra Doskočila a Jiřího Juřinu, k tomu nemusím už nic víc dodávat. Jaký humor máte nejraději? Mám ráda humor, který není škodolibý, primitivní a oplzlý. Nejvíce mi vyhovuje „vícevrstvý” humor, ve kterém člověk může nalézt několik významů – vtip, slovní hříčku, nějaký odkaz na konkrétní situaci či umělecké dílo ap. Abych to konkretizovala, tak např. humor, který se odehrává na jevišti Divadla Járy Cimrmana, nebo ve hrách Toma Stopparda. Co musíte jako dramaturgyně při zkoušení nejvíc hlídat? Musím dbát hlavně na to, abychom se neodklonili od inscenačního záměru, od celkové koncepce inscenace. Teď zrovna probíhá taková fáze zkoušení, že chodím na tzv. „projížděčky”, kde si píšu připomínky herecké, technické, režijní a potom je konzultuji s režisérem. Ve Vstupte! bych měla „uhlídat” jakési poselství hry Neila Simona a logiku v režijním aranžmá. Jak se vám spolupracuje s ostřílenými divadelníky jakými jsou Vladimír Doskočil a Jiří Juřina? Oba dva jsou dobří herci a milí pánové. Moje spolupráce je ale „neviditelná”. Hodně jsme si o hře, o komicích a o stáří povídali na čtených zkouškách, takže mám pocit, že jsme dost věcí viděli ze stejného úhlu. Pak pánové odešli aranžovat na jeviště, kde se s nimi příliš nevídám, protože pracují s režisérem. Samozřejmě, že je bedlivě sleduji z hlediště a držím jim hrozně moc pěsti, protože své role mají opravdu rádi a pracují s obrovským nasazením, ale teď už spolu moc nemluvíme. Co se týče připomínek, tak s nimi komunikuji skrze režiséra, ale to oni jistě tuší. Viděla jste Vstupte! v některém divadle? V čem bude jiné to uherskohradišťské? Vstupte! jsem jinde neviděla, tak nejsem nikým a ničím ovlivněna. Sice mě mrzí, že videokazety s oběma filmovými verzemi nejsou k sehnání ani v České televizi, ale divadelní provedení, které nabízí různé soukromé divadelní společnosti mě příliš nelákají.