Proč jste se v divadle rozhodli nasadit na repertoár komedii Vstupte! ? Tato otázka patří spíš dramaturgii divadla. Já mohu mluvit jen za sebe a za své důvody. Vstupte! je hra, ve které si komično podává ruku se smutkem a to mám velmi rád a vyhovuje to mému pohledu na život. Taky je to hra o hraní, a to je téma, které mě zajímá a k němuž se dost často vracím. Hlavními důvody pro mě ale byli Vladimír Doskočil a Jirka Juřina. Chtěl jsem s nimi dělat, chtěl jsem jim dát najevo, že vím o tom, co pro své divadlo dělají. Tak trochu tuším, jak těžké musí být „bojovat se smečkou mladých vlčáků”, která naším divadlem v posledních letech „pobíhá”. Divadlo opravdu není idylický svět. A tak, přestože jsem ten, který se spolupodílel na příchodu této „smečky”, který prosazoval radikální zkvalitnění a omlazení souboru, a který je dokonce tak trochu členem této „smečky” (byť značně pelichajícím), vážím si všech, kteří tuto vlnu ustáli a toho jak ji ustáli. Vážím si „starých vlků”. Howgh! Hlavní dvojicí jsou stárnoucí herci vracející se před diváky. Znáš divadelní svět. Jsou herecké osudy opravdu smutné a tragické, jako ve hře Vstupte! ? Život (nejen divadelní) je velmi prchavý. Postava, či konkrétní inscenace žije nanejvýš pár sezón a pak není. Zmizí a už nikdy nebude. Nikdy. Zbudou jen vzpomínky, pár fotek, výstřižky, starý program, v nejlepším záznam inscenace, který ale už není víc než jen otisk. Divadlo není film. Platí krutou daň za živost, za kontakt s lidmi v hledišti, za chvění, které žádná technika na světě neumí zachytit. A jenom ten, kdo opravdu něco vytvořil, holýma rukama, vlastní hlavou, svým tělem, ví jak smutno někdy je, když je definitivní konec. Myslíte, že je to důvod k nějakému velkému optimismu. Divadlo je jen zobrazení života a stáří herce je jen zlomkem stáří člověka. Radostné stáří je blbost z reklam na Gutalax a penzijní pojištění. Co je radostného na tom, že za pár let umřete? Jenže ono stárnout je : „jediný známý způsob, jak se dožít vysokého věku”. Myslíš si, že stárnoucí herci mají opravdu méně hereckých příležitostí, že diváci dávají přednost mladým tvářím? Probůh, to snad ne! Protože dávají-li diváci přednost mladým tvářím, co čeká ty dnešní mladé tváře, až nebudou mladé?! Hrůza pomyslet! A jsem já vůbec řádný divák, když mám pořád rád „starou tvář” pana Hrušínského? Pokud necháme stranou děsivé zkušenosti z televizí všeho druhu, které nám denně dokazují, že divák, je-li řádně a neustále masírován, je ochoten s nadšením tleskat hereckým výkonům cvičených hrochů (opravdu nemyslím ta krásná a oduševnělá zvířátka) a naopak připustíme-li ( k mé velké radosti), že divadelní divák je přece jen znalejší a nepodléhá tak snadno, nezbývá, než si přiznat, že obliba jen s věkem nesouvisí. Ono půjde asi o něco víc. A já bych to tak nechal. Koho uvidí diváci v hlavních rolích nové komedie a proč jsi obsadil právě je? Vladimíra Doskočila a Jiřího Juřinu jsem už jmenoval výše (včetně důvodů jejich obsazení), takže zbývá zmínit třetího do mariáše a tím je Kamil Pulec (řeknu-li, že je taky „starý vlk”je jasno, proč v této hře hraje). A aby pánům na jevišti i v hledišti nebylo smutno budou se těšit ze společnosti Moniky Horké a Heleny Jaré. A nezapomeneme-li na Davida Vackeho, můžeme obsazení této inscenace uzavřít konstatováním, že na jevišti uvidíme jen dobré a krásné herce. (Jak má někdy tahle spojka „„a“” několik významů, mrška.)