20. 6. 2018
Rodina Tótů Maďara Istvána Örkényho se spolu s jeho Kočičí hrou staly hitem českých jevišť 70. a 80. let. Zatímco Kočičí hra na nich zůstala, Tótovci se vracejí po dlouhé pauze: v režii Igora Stránského do hradišťského Slováckého divadla.
Příběh čtyřčlenné rodiny ctihodného velitele hasičů, manipulované Majorem s pocuchanými nervy, nadřízeným jejich syna-vojína, proto na zdravotní dovolené u nich. I na venkově zužují však důstojníka noční můry. Jeho armáda budovaná Horthym ve snu o obnově velkých Uher po boku fýrerova wehrmachtu utrpěla na východní frontě porážku. Od fiaska na Donu je na nezastavitelném útěku.
Konfrontace zupáckého velitele ve službách národně socialistické ideologie s obyčejnými lidmi maďarského zapadákova přichází do Česka v pravý čas. Řekl bych rovnou: Načasovaně. I když pochybuji, že ji navštíví, natož pochopí Kotlebovi, Konvičkovi či Okamurovi natvrdlí hurá vlastenci.
Nebezpečné provokace
Část Evropy, zejména země bývalého sovětského bloku, se ocitá ve vleku nových nacionalistických idejí. V Orbánově Maďarsku jsou Tótovi už zase v nemilosti.
V české části ČSSR se hráli poprvé v první profesionální sezóně Husy na provázku (Polívka, Pecha) v režii Petra Scherhaufera a za větu: "Rusové, až je porazíme, budou vyrábět tákhle malé škatulky, jako na sirky..." bylo to čtyři roky po srpnové invazi, tedy s patřičným ohlasem v publiku hrozil Tótovcům zákaz. Replika se musela změnit na kompromisní, i když nesmyslné: "Číňani, až je porazíme..."
Rodina Tótů je absurdní hra o absurdní době. O schopnosti jednoho magora zralého na superarbitraci, a ušetřeného znesvéprávnění jen proto, že každá síla na frontě se hodí, terorizovat spoluobčany. Na venkovském odpočinku zmanipuluje ubytovatele do "škatulování", výroby krabic na už jen obvazový materiál pro hrdiny národa v nehostinných stepích, s Rudou armádou za zády a s partyzány před sebou.
Tótovi jsou ochotní podřizovat se diktátu k nesmyslné činnosti kvůli synovi ve válce. Odškatulovávají si pro něho lepší postavení ve funkci Majorova pucfleka. Listonoš, další manipulátor osudů, který "dává na lidi pozor, aby se jim život úplně nezamotal", již ale z telegramu ví, že Julek Tót je po smrti. Některé dopisy a zprávy, sám poléčený blázen, nejenom otevírá, ale zkrátka i nedoručuje.
Pampeliškový orchestr
Stránský zvolil pro nastudování překlad a úpravu Jiřího Daňka a Ivo Krobota z Činoherního klubu (1982). Výpravu svěřil Jaroslavu Milfajtovi, hudbu Martinu Štědroňovi, který disharmonie místy takřka dodekafonické vykouzlil pampeliškovými troubelkami, v timingu a rozsahu hudebního doprovodu téměř filmového. Originální, znamenité. Autor se chlubí i stvořením pampeliškových varhan. Inu, kouzelník.
Tót Martin Vrtáček a Major Zdeněk Trčálek jsou přesným obrazem člověčího zblbnutí, a nakonec zoufale nesmyslné vražedné vzpoury. Obrázek totalitní společnosti v různých polohách submisivity a dominance utvářejí Irena Vacková (Tótova Mariška), Tereza Hrabalová (dcerka Ágika), Monika Horká (snaživá profesionálka Gizi), David Vacke (zvídavý Pošťák) a Zuzana Zvěřinová (Selka s trakařem hnoje).
Jiří P. Kříž
Slovácké divadlo Uherské Hradiště István Örkény: Rodina Tótů. Překlad Jiří Daněk, úprava Jiří Daněk, Ivo Krobot, texty písní Ivo Krobot. Režie Igor Stránský, dramaturgie Iva Šulajová, výprava Jaroslav Milfajt, hudba a hudební nastudování Martin Štědroň. Premiéra 16. června 2018.
Hodnocení 85%