Pavle, jak jste se měl o prázdninách?

Děkuji za optání, dobře. Poznali jsme se ženou kus Vysočiny, potěšili se s vnučkou, vdávali dceru… na jedny prázdniny program bohatý a radostný.

Brzy vás čeká premiéra Fidlovačky, kde hrajete postavu Václava Kroutila, pražského měšťana a ševce. Co on je, kromě zmíněného, vlastně zač?

Protože náš rozhovor vedeme čtrnáct dní před premiérou, ještě se hodně mění a hledá, do toho přijde živá kapela, zatím pracujeme jen s nahrávkou, všechno je zkrátka v kvasu a pohybu. Václav Kroutil je tam napsaný jako ryze český živel, který si na tom svém češství zakládá a je ochotný se kvůli tomu i pobít. Praha byla v té době národnostně hodně pestrá, u paní máselnice Mastílkové slouží hospodář a hospodyně z Německa, kteří vedou dialogy v němčině, ozve se tam francouzština i italština, a to všechno se vzájemně ovlivňuje a mísí.

Máte s postavou něco společného?

Mám v civilu stejně starého syna, jako je ten můj divadelní syn Jeník, začínají se mi v noci zdát útržky promluv a písniček, něco společného by se tedy našlo. Neklamná známka, že se premiéra blíží.

Fidlovačka = česká klasika. Už jste se s ní a s tvorbou J. K. Tyla v minulosti setkal a co si o hře myslíte?

No jéje, Josefa Kajetána nejde na našich jevištích minout. S jeho dialogy jsme pracovali už na JAMU a na jevišti se čas od času něco objeví, nejčastěji asi Strakonický dudák. Při uvedení ve Zlíně jsem tam hrál Kalafunu. Scéna jeho návratu ze světa je velmi pěkně a dojemně napsaná, Tyl tyto dialogy ze života opravdu uměl. A tady v Uherském Hradišti jsem hrál a zpíval při posledním nastudování Fidlovačky v roce 1981 ve sboru v režii Hugo Domese. Inscenace to byla dělaná tak, jak se tenkrát Tyl asi uváděl na jevištích, něco se dalo pryč – ty dialogy v němčině tam byly jen v náznaku, hrála se původní Škroupova hudba, předehra, několik kupletů a někde uprostřed hry se vyloupne starý Mareš, slepý houslista a zazpívá Kde domov můj. Toho tenkrát zpíval Jožka Pilát. Detaily si už moc nepamatuju, hru jsem sice nazkoušel, ale po prázdninách už nehrál, nastoupil jsem do 1. ročníku na JAMU v Brně.

A současná Fidlovačka 2018 ve Slováckém divadle?

My máme Fidlovačku nahlíženou současnýma očima, je tu něco nového i něco starého, třeba ty dialogy v němčině zůstaly částečně zachovány, ale nechci příliš prozrazovat. Snad mohu říct, že hudba je napsaná na motivy Škroupových kupletů, autorem je Mario Buzzi. Na jevišti bude připomínka pražských Nuslí, kde se ševcovská slavnost Fidlovačka tradičně odehrávala a bude tam i živá kapela. Pohybové nastudování má David Strnad a kostýmy a scénu Eva Jiřikovská.

Inscenaci připravuje ředitel divadla Michal Zetel. Jak se vám s ním spolupracuje a je jako režisér přísný?

Tak je to chlebodárce a ředitel, takže dobře!!! Nebo mám říct pravdu? Potkali jsme se v Kočce na rozpálené plechové střeše, na kterou moc rád vzpomínám. Pomohl mi podívat se na herectví jinýma očima. Podruhé jsem s Michalem Zetelem zkoušel Autistu na Malé scéně. To bylo rychlé a intenzivní dobrodružství, protože autorka hry Alžběta Michalová byla skoro na všech zkouškách a konečný text vznikal takřka na místě (hra je stále na repertoáru). Teď se s režisérem Michalem Zetelem potkávám potřetí. A věřím, že to nakonec dopadne i do třetice, jako v té Tylově hře, dobře. A jestli je přísný? To snad ani ne. Ovšem když se mu něco nelíbí, je to na jeho mimice i hlasu dobře znát (úsměv).

Když jsme u režisérů a režijního přístupu, vy jste zkušený herec a setkal jste se během kariéry s řadou režisérských osobností. Na koho rád vzpomínáte?

To je pravda, setkal jsem se s více než padesátkou režisérů. Kdysi jsem to i začal počítat, ale po padesáti jménech jsem toho nechal, konec byl v nedohlednu a já na statistiky moc nejsem, raději žiju tady a teď. Takže mě vždy zajímá to, co se právě hraje a zkouší. V šuplíku mám asi osm scénářů toho, co momentálně hrajeme, to na procvičení paměti stačí. Rád vzpomínám na všechny režiséry, kteří mě na výpravu při zkoušení hry „přiberou“ a počítají se mnou jako s partnerem.

Jaký režijní přístup vám jako herci vyhovuje?

Ono to bývá trochu ze začátku zkoušení nevyrovnané. Režisér si hru připravuje dlouho dopředu, někdy i rok už o té práci přemýšlí, hodně o tom ví, má načteno, a pak se ustálí obsazení a já se dozvím, že v tom budu zkoušet třeba jen čtrnáct dní dopředu a často ani nemám k dispozici konečnou úpravu textu. Takže pro mě, pro herce, se vše často začíná až při první zkoušce a tady hodně záleží na osobnosti režiséra a dramaturga, jak nám tu hru přiblíží, navnadí nás a přitáhnou k tématu a zájmu o věc. Měl jsem štěstí, většinou jsem se setkal s režiséry vstřícnými, trpělivými a ochotnými se se mnou podělit a vzít mě na výpravu s sebou.

Fidlovačka je zároveň poslední premiérou letošní sezóny. Jaká byla sezóna 2017/2018 pro vás?

Byla pestrá a hodně pracovní, zkoušel jsem v několika inscenacích, kde jsme byli skoro pořád všichni na jevišti, a to je pak i hodně zkoušek v diáři (Přes ploty, Kdy bude po válce i ta dříve zmíněná Fidlovačka). Ale na počtu zkoušek vždycky nezáleží, důležité je, aby si k divákům inscenace našly cestu.

Nová sezóna je zatím zahalená tajemstvím, ale přesto, co byste si v příštím roce rád zahrál a máte nějaký nesplněný herecký sen?

Ne, nesplněné herecké sny po rolích nemám. Bývám rád překvapený, když dostanu úkol, který na první pohled ani třeba není pro mě. Tak uvidíme.

Děkuji za rozhovor a přeji vše dobré!

Blanka Šmejdovcová