Alžběto, inscenace Autista – Moje zatracené nervy! oslavila o víkendu už pětaosmdesátou reprízu. Vy ztvárňujete postavu matky hlavního hrdiny. Co pro Vás tato herecká příležitost znamená?

V sezóně, kdy tahle hra byla nasazena, jsem neměla moc hereckých příležitostí, takže má ambiciózní stránka prahla po nějaké herecké práci, kde budu mít možnost sáhnout si až na dřeň. Já mám totiž moc ráda, když na jevišti mohu nechat duši i s hlubokým emočním prožitkem…Tahle role však ve výsledku skýtala ještě víc... Ale nejvíc si vážím asi informací, které jsem během zkoušení získala... A nejen o samotném tématu, jako je autismus, což je neuvěřitelná studnice, ale i o lidském rozměru, jednání či konání zúčastněných, tedy rodinných příslušníků… a za to jsem moc vděčná.

Když jste byla na mateřské, vystřídala Vás na jevišti kolegyně Barbora Nesvadbová. Byla jste se na ni podívat? A pokud ano, jaký je to pro herečku pocit vidět hrát svoji postavu někoho jiného?

Ano, byla jsem se na ni podívat... Přiznám se, že se mnou nic neudělalo, že mě Bára Nesvadbová vystřídala v této roli... Možná, kdybych měnila angažmá, nebo šla do jiného oboru, tak bych asi byla smutná, či rozčarovaná, ale vzhledem k tomu, že jsem byla těhotná, což pro mě znamenalo jako odchod do Hollywoodu, tak jsem jen byla ráda, že tohle představení pokračuje dál. Myslím si, že má velký smysl hrát tohle téma… Snad jsem měla jen problém s tím, že Barča text neříká tak jako já, ale naopak jej říká přesně slovo od slova, jak to stojí ve scénáři (úsměv).

Na jevišti poodkrýváte téma autismu, divadelně zatím ne tak zmapované. Zaznamenala jste nějakou zvláštní či neobvyklou nebo naopak pochvalnou reakci publika?

Ano, zaznamenala z několika stran a různého druhu... Třeba jedna paní doktorka, u které bych předpokládala, že se dozajista s tímto tématem či dokonce nějakým pacientem již setkala, mi děkovala, že to bylo pro ni velmi poučné představení… Jeden můj kamarád má podobným způsobem postiženou sestřenici a po premiéře za mnou přišel a byl velmi dojatý a rozpolcený… Vlastně až u toho představení si uvědomil některé věci, situace… To mi přišlo velmi zajímavé, protože celý život vyrůstal vedle své sestřenky a její matky, sledoval a žil jejich život, ale až když viděl podobný příběh, ale z jiné perspektivy, vše na něj dolehlo… A naopak moje kamarádky, které pracují s tělesně a mentálně postiženými dětmi, během představení na neobvyklých místech velmi živě reagovaly, protože u Kašpara přesně poznávaly chování, pohyby, či reakce svých svěřenců.

Blanka Šmejdovcová