Davide, v úterý 9. října to bylo neuvěřitelných 18 let od premiéry Rychlých šípů. Když si vzpomeneš na ten konkrétní den před osmnácti lety, co se ti vybaví?

Bezstarostnost, legrace, pohoda. Nebyli jsme pod žádným tlakem. Vzhledem k tomu, že celá inscenace vznikla tak trochu ve volném čase a jen tak z legrace, jsme neměli žádná vážná očekávání. Říkali jsme si „pobavili jsme se, u toho vypili pár desítek litrů burčáku, a když to nevyjde, tak se svět nezboří.“ Ovšem on se zbořil, doslova a do písmene. Nenechali jsme kámen na kameni. Premiéra odstartovala „Šípáckou“ mánii, která trvá dodnes.

Osmnáct let, to už je přece jen dlouhá doba a historek spojených s touto komedií máš, předpokládám, v zásobě nepřeberné množství. Vzpomeneš si na nějaký opravdu pro tebe silný zážitek spojený s Rychlými šípy?

Máš naprostou pravdu, těch historek je fakt hromada. Za těch osmnáct let jsme prožili úplně všechno, co si jen herec může na jevišti a v zákulisí vymyslet. Hráli jsme na obrovských i miniaturních jevištích, ve sportovní hale, ale třeba i na tanečním parketu jedné hradišťské diskotéky v jednu ráno. Hráli jsme nemocní, se zlomenými končetinami, ve vypůjčených teniskách, v dešti, se sluncem pařícím do obličeje. Hráli jsme, když se nám rodili děti, hráli jsme ne vždycky úplně střízliví – promiň Mirku (úsměv). Mockrát jsme zapomněli text a při improvizacích vymysleli asi tak tři nové scénáře. Dobyli jsme divadelní Prahu a za jednu z největších legrací považuji můj rozhovor s jedním pražským kolegou po megaúspěšném představení v divadle v Divadle Komedie.

On: „Super představení, odkud jste?“

Já: „Díky, z Uherského Hradiště.“

Pražský kolega má těžce nechápavý výraz.

Já: „To je za Brnem.“

Pražský kolega má opět nechápavý výraz spojený s přesvědčením, že za Brnem už přece nic není.

On: „Ty kráso, za Brnem? A co děláš, když neděláš divadlo?“

Já: „Já dělám divadlo.“

On: „No dobře, divadlo děláš po práci, ale čím se živíš?“

V této chvíli já poněkud zaskočen, odcházím, ale pražský kolega za mnou ještě volá.

On: „Tak se nestyď, klidně mi to řekni, každý se musí nějak živit“

Hraješ Jindru Hojera, což je, myslím, jediná postava ze slavné pětice, která má dosud žijící a reálný předobraz. S Jindrou Hojerem ses také osobně setkal. Jaký to byl pocit?

Na tuto otázku jsem samozřejmě odpovídal už mnohokrát a pokaždé stejně. Je to NEZAPOMENUTELNÉ. Nejen proto, že je to skutečný Jindra Hojer, ale především proto, že je to dobrý člověk, je vtipný, rázovitý, čestný a velmi pohotový. Pevně věřím, že bude zdravotně v pořádku a přijede na pětistou reprízu.

Jindra Hojer nedávno v rozhovoru pro internetovou televizi iDnes.tv dokonce zařadil Slovácké divadlo mezi svých „pět hvězd“ a řekl, že v Uherském Hradišti se cítí jako doma, divadlo navštívil už devětkrát. Zajímalo by mě, jestli jsi měl třeba trému, když se přijel podívat poprvé?

Byl jsem podělaný až za ušima. Měl jsem velký strach, že po představení přijde a řekne, že si z něho a Rychlých šípů děláme blbou legraci. Ovšem pan Hojer byl nadšený. Naprosto bez výhrad přijal naši míru parodické nadsázky a řekl, že by se panu Foglarovi naše zpracování moc líbilo. Jsem velmi hrdý na to, že hraju zrovna Jindru Hojera.

Hrát jednu inscenaci osmnáct let, to je svým způsobem rutina, ale zároveň mistrně vybroušená. Co tě na Šípech pořád baví a co ti tato osmnáctiletá zkušenost s jednou komedií dává?

Úspěch naší inscenace a také její dlouhá životnost (jiné Rychlé šípy, v jiných divadlech už to dávno zabalily) tkví v tom, že tu dvouhodinovou legraci hrajeme naprosto vážně. Sem tam se nám do toho vloudí nějaké odbourání, ale v zásadě to bereme smrtelně vážně. Snažíme se za každých okolností odehrát stejně kvalitní a mladistvým elánem nabušenou inscenaci jako před osmnácti lety. A to je to, co mě na tom baví. Je to popření přírodních zákonů, jdeme proti proudu času. Hrajeme dvanáctileté kluky, začali jsme jako dvacetiletí a teď je nám skoro všem čtyřicet a pořád to hrajeme stejně svižně. Tomu říkám zázrak.

Rychlé šípy slaví osmnáctiny, ale také se blíží k neuvěřitelné 500. repríze. Co bys komedii do budoucna popřál a jak bys chtěl 500. reprízu oslavit ty?

To je jasné, dalších 500 repríz, minimálně. Pěti stou reprízu bych chtěl odehrát a oslavit na fotbalovém stadionu Miroslava Valenty, s velkoplošnými obrazovkami a s živým hudebním doprovodem v podání Filharmonie Bohuslava Martinů. A následným ceremoniálem, při němž bychom všichni, co se na představení podílíme, obdrželi z rukou starosty města klíčky od nové Škody Superb. Myslím tím auto pro každého, ne jednu Škodovku dohromady (směje se).

Blanka Šmejdovcová