Ivo, blíží se premiéra nové pohádky Anička a bylinkové kouzlo, která vznikla ve spolupráci s autorským duem Fojta-Míšek. Jak se ti s nimi pracovalo?

Pracovalo se mi s nimi velmi dobře, přímo nádherně. Celý tvůrčí tým, tedy kromě autorů samých i režisér Jakub Maceček, autorka choreografií Jitka Hlaváčová, autorka výpravy Eva Jiřikovská i herecký soubor, byli a jsou velmi kreativní. Měli touhu si hrát nejen s příběhem, ale i s formou, kterou se odehrává. Je zde tedy pohádkový příběh s poučením, ale i hravost a nadhled, a to, si myslím, všechny společně velmi bavilo.

Pohádka má podtitul pohádkový muzikál pro každého. Prozraď, na co se mohou vlastně diváci těšit?

Navážu na předchozí odpověď: děti se mohou těšit na příběh o tom, jak holčička Anička spolu s bylinkovým kouzlem pomohla zachránit louku plnou kytiček před stavěním obchodního centra, rodiče, prarodiče a všichni ostatní dospělí se navíc mohou potěšit verši, jež s nadhledem reflektují každodenní situace našeho běžného života. Všichni dohromady se určitě dozví něco nového (co zaručeně dosud nevěděli) o prospěšných účincích bylinek (např. že bez na zahrádce může odradit krtka od návštěvy pozemku). Jelikož je to však žánrově pohádkový muzikál, hlavní je zcela jistě množství krásných bylinkových písniček různých hudebních stylů a žánrů, a s tím spojená obrovská dávka pozitivní energie, která z jeviště proudí. Písničky se divákům lehce „dostanou pod kůži“ a budou si je ještě dlouho potom zpívat. A pokud by je i zapomněli a chtěli si je připomenout, mají možnost si koupit CD písniček a zpěvníček.

Když se ty sama ocitneš v hledišti na pohádce, jaké druh pohádek máš ráda a co podle tebe musí správná divadelní pohádka mít?

Ač se to asi nezdá, toto je velmi složitá, až filozofická otázka. Pohádky jsou samozřejmě druhem mýtů, které nepřímo, symbolicky, reflektují smysl, směr a dějinný sled lidského smýšlení, cítění a konání. Vyskytují se zde nejrůznější archetypy postav, „klasikou“ je příběh, kde „dobro bojuje se zlem“. Myslím si, že pro děti je přirozeně potřebné setkávat se s vyprávěním příběhů, zvláště v době, kdy na povídání si přímo mezi reálně přítomnými lidmi namísto sdílení dojmů na nejrůznějších sociálních sítích, nemáme skoro žádný čas. (Potřeba nám ale myslím nechybí, moje dcera například miluje vyprávění o starých časech, o tom, co a jak skutečně bylo, když třeba maminka byla malá, babička mladá apod. Pomáhá to utvářet jakýsi kontext kolektivního vývoje, což je důležité). Na druhou stranu ale s postupujícím časem zjišťuji, že mnohem více než zaměřovat se na jakýkoliv „boj“, byť i „dobra se zlem“, mě naplňuje a baví vytvářet jenom to „dobro“ - samozřejmě bráno s nadsázkou, jelikož dobro, stejně jako zlo je pojem relativní a může pro každého znamenat něco trošku jiného. Zkrátka mám na mysli onu radostnou a proudící energii kreativity, při níž zapomínáme na čas a cítíme se vzájemně propojeni s okolím. Proto si myslím, že by divadelní pohádka tuto energii hravosti měla mít. Dá se v divadle „zajistit“ opravdu pestrou škálou prostředků: scénou a kostýmy, hudbou, hereckou stylizací atd. atd. A protože myšlení souvisí s vyjadřováním, s řečí, tak miluji, když hodnota celkového smyslu pohádky začíná už (a zejména) u kvalitního jazyka (klidně i s používáním různých jeho vrstev). Takže co se témat pohádek týče, jsem poměrně nenáročný divák. Hlavní roli u mě hraje celkový smysl sdělení a energie navzájem předaná mezi jevištěm a hledištěm. Vlastně jsme se dostali k podstatě divadla vůbec, neboť přenos „živé“ energie (oproti „neživým“ tématům, příběhům a znalostem) žádné jiné umělecké médium zajistit nedokáže. Proto všechny co nejsrdečněji zvu do Slováckého divadla!

(blš)