Režisér Morávek vsadil po čechovovské sérii v hradeckém divadle na jiného významného ruského autora - v brněnském Divadle Husa na provázku uvádí adaptace Dostojevského románů. Režisér Morávek si dal záležet. Scéna, kostýmy, herecké výkony, hudba. Mimochodem, posledně jmenovaná je strhující. Jedněm divákům při ní běhá mráz po zádech, jiní jako by běsy v muzice zakleté už někdy někde slyšeli. Říká se, že to je největší umění - vzbudit pocit důvěrnosti. Však také skladatel Hromádka byl za tuto hudbu nominován na letošní ceny Alfréda Radoka. I když v tomhle případě je to s originalitou trochu jinak. Skladateli Hromádkovi vyšel druhý pokus, kterak se zapsat do análů nominací na prestižní ceny. Nebo mu o to vůbec nešlo. Ona hudba totiž vznikla už o rok dříve pro Pitínského Bratry Karamazovy nastudované se souborem Slováckého divadla v Uherském Hradišti. Skladateli Hromádkovi to nevadí. Dostojevský jako Dostojevský. Doba je zlá, etika jde stranou. Za hodně (divadelních) peněz málo muziky? Proč ne?! Režisér Morávek to možná ví. Nebo taky ne. Možná, že o uherskohradišťských Bratrech Karamazových neslyšel, jejich hudbu nezná. Možná si inscenace nevšiml na dvou mezinárodních divadelních festivalech, možná nezaregistroval, že dostala ceny, že záznam z ní natočila a v listopadu vysílala Česká televize. Každý si staví na svém písečku. Režisér Morávek měl v době, kdy Bratři Karamazovi sklízeli vavříny, plno práce s novým originálním projektem. A skladatel Hromádka mlčel.