Co vás vlastně přivedlo k herectví a jak vás po čase tohle povolání oslovuje a naplňuje? K divadlu jsem se dostal, jako spousta mých dalších kolegů, v dramatickém kroužku na základní škole. Odehrál jsem tam pár besídek k MDŽ, nějaké pohádky a v osmé třídě jsem si říkal, že můžu rovnou mezi profesionály a že tak ve třiceti, když už budu starý, vezmu to Národní... Tak dobře jsem se cítil. Vážně! To vystřízlivění pak ale bylo strašné a nikomu je nepřeji. Zároveň ale děkuji těm, kteří to se mnou mysleli dobře a pomohli mi, ať ve škole, nebo v divadle. A že jsem jim dal a pořád dávám zabrat! A co pro mě znamená herectví dnes? To jde těžko vyjádřit slovy, to jsou spíš pocity. Přijďte na některé mé představení, třeba to poznáte... Viděl jsem vás na jevišti Městského divadla Zlín, ale teď jste dobré dva roky ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti. Myslím, že právě v Hradišti dostáváte podstatně zajímavější příležitosti... Ano, to je pravda. V Hradišti jsou ke mně režiséři a dramaturgové v tomto ohledu hodní. Hrál jsem a hraji krásné a velké, byť většinou komické role. Začalo to roztržitým Amorem ve Sluhovi dvou pánů a pokračovalo třeba Andrewem ze Sexu noci svatojánské, nebo Satanem v Účtování v domě božím (pravda, tady se diváci moc nenasmáli, ale role to byla jedinečná), až po Dlouhé Bidlo z Rychlých šípů či Saturnina. Ti zůstávají na repertoáru i v této sezóně a jak to tak vypadá, ty postavy mají rádi i diváci, protože neustále vyprodávají hlediště. To je moc příjemné. Přesto se ještě vraťme ke zlínskému angažmá. Jako pejsek v Poprasku na laguně jste byl skvělý. Zajímalo by mne, jak jste reagoval v první chvíli, když jste se dozvěděl, že máte roli psa a jak vás představení bavilo? Myslel jsem, že mě ranní mrtvice. Když zjistíte, že máte hrát psa, který se ještě ke všemu jmenuje Pako a je až na samém konci obsazení, to je opravdu k uzoufání. A taky to moje zkoušení dlouho zoufale vypadalo. Vždyť já jsem tam měl jen štěkat, vyplazovat jazyk a vrtět ocasem, no hrůza. Ale pak mě to začalo docela bavit a ve finále jsem si toho užil. A když mi pak jedna paní uvaděčka začala posílat pravidelně nejrůznější dárky a vyřizovala přitom pozdravy od svých kamarádek, prý taky pejskařek, bylo to jako z nějaké anekdoty. Navíc mě to uvádělo do rozpaků. Představte si, že vám pořád někdo říká, jaký jste fantastický pes... Jednou jsem tu paní z vděčnosti olízl... Ale největší poklonu mi složil herec Hynek Kubasta. Té jsem si moc vážil už proto, že Hynka mám moc rád a vím, že nemá zapotřebí někoho vychvalovat. Ale psát to tady, se nehodí... To bylo jen mezi námi. A vlastně děkuji i vám, že jste si na to vzpomněl. Vidíte nakonec, kolik parády takový Pako dokázal nadělat. A uplynuly dva roky a s režisérem Peškou se při práci potkám zase. Tentokrát to bude komedie "Slovácko sa súdí", kde budu hrát "opilého Martina", který se s kamarádem vsadí, že sní skokana. Určitě se zase pobavíme. Přiblížila se nová sezóna. V čem vás může v následujících týdnech a měsících publikum vidět a k čemu se schyluje? Kromě onoho Slovácka mě čeká moc hezká role a to podezíravého daňového kontrolora v komedii Blbec k večeři. Na tu se moc těším už proto, že při zkoušení se sešla skoro celá parta a to včetně režiséra, která dělá oblíbené Rychlé šípy. S těmi vyhráváme festivaly a trháme rekordy v návštěvnosti na Malé scéně Slováckého divadla. Šípy - to je kapitola sama pro sebe. Neskutečná legrace, potlesky na otevřené scéně... Je taky pravda, že vstupenky jsou beznadějně vyprodány na několik měsíců dopředu. Snad se i "Blbec" podaří a Malá scéna se zase bude otřásat smíchy. Docela by mne zajímalo, v čem byste si zahrál vy sám? Existuje hra, nebo postava, po které vyloženě prahnete? Ne, to ne. Kde by mě ještě před třemi lety napadlo, že jednou budu hrát Dlouhé Bidlo z Rychlých šípů, nebo Saturnina, vždyť ten se hraje v jediném divadle v republice a právě u nás. To snad ani nejde vymyslet. Přichází to tak, jako spousta jiných věcí. Důležitější je, aby byly postavy dobře napsané, aby se kolem nich motali dobří režiséři a skvělí kolegové. A toho všeho se teď Slováckému divadlu dostává. Ne nadarmo se o něm začíná tolik mluvit. Máte vůbec čas i ne nějaké mimodivadelní koníčky, nebo vám všechno bere právě divadlo? Ještě před nedávnem jsem hrál s cimbálovou muzikou právě na cimbál. To bývaly nádherné večery. Představte si třeba, že jednou přivedli rozveselení hosté do vinárny kobylu i s hříbětem, ať prý z té muziky taky něco mají (kde ty koně sehnali dodneška nevím), jindy po mně jakýsi společensky unavený host mrsknul těžký skleněný popelník, protože se rozhodl, že už bude spát a my jsme jej hraním rušili, nebo bylo velice inspirativní pozorovat jisté představitele naší politické špičky, jak se z nich po několika deci stávají docela zábavní společníci a snaživí tanečníci. Když si na to vzpomínám, tak mi to muzicírování najednou chybí. Ale když já mám v měsíci někdy až 25 představení a to taky musím někdy zkoušet. Ale to si neztěžuji. Naopak. Není totiž smutnějšího pohledu, než na herce, který nemá práci. Ale i v divadle si užijeme spoustu legrace. Přijďte se přesvědčit.