Pane Stránský, jaký je to pocit stát v čele tak úspěšného divadla, jakým je právě divadlo Slovácké? Je to především pocit zodpovědnosti, udržet divadlo v té konkurenci, která je, neustále vepředu, už proto, že jsou tací, kteří čekají na každé klopýtnutí a proto musím mít oči všude. Chci ale říct, že jsem s těmi, které dělají pro Slovácké divadlo velmi spokojený. V posledních letech vznikla v hereckém souboru nová sestava a po těch prvních krůčcích je to velmi ctižádostivý ansámbl a jeho dravost je tím hlavním předpokladem úspěchu, o kterém jsme mluvili na začátku. A naši herci takoví jsou. Úspěch však tvoří i výrazné osobnosti zvenčí. V současné době je to Petr Ulrych, který s vámi spolupracoval na Nikolovi Šuhajovi. Kdo další se může ke spolupracovníkům SD zařadit? Je to Zdeněk Jirotka, který pomáhal na scénáři k Saturninovi, Jura Pavlica napsal muziku k představení Radúz a Mahulena, dalším je znova J. A. Pitínský, který se podepsal výrazným způsobem na tom mladém formujícím se souboru a pak je tu ještě jedno jméno a tím je Radek Balaš. Jeho výrazný choreografický rukopis je znám například z inscenací pražského Národního divadla a já jsem rád, že se k nám pravidelně vrací. A to i přes to, že má spoustu práce, protože v příštím roce bude uměleckým šéfem brněnské zpěvohry. Teď jsem dostal i gratulaci ke Gazdině robě od Antonína Přidala, který by se měl jako překladatel podílet na inscenacích v příští sezóně... Ale těch osobností, které možná budou spolupracovat s naším divadlem je víc... Jste režisérem úspěšného titulu, inscenace Nikoly Šuhaje. Co bylo tím hlavním hnacím motorem pro zařazení na repertoár? Byly to především ulrychovské písničky, které byly na počátku osmdesátých let doslova legendami a v té době vzniklo ve Slováckém divadle představení, ve kterém zazněly a toto jako první na naše jeviště přineslo muzikálové prvky. A když jsem se před časem setkal v Brně s Petrem Ulrychem, bavili jsme se o tom, že by bylo možná dobré vrátit se k tomuto příběhu znovu. Petr však byl ze začátku velmi opatrný. Ale když jsem ho ujistil, že pro mne je Nikola hlavně krásným lidským příběhem, zalíbilo se mu to. A potom se do práce tak ponořil, až vznikla nová výborná nahrávka, byli jsme neustále v telefonickém spojení, pořád jsme hledali nové možnosti, vlastně za pochodu jsme vymýšleli vyznění hudebních čísel a já jsem šťastný, že se tato práce stala tak výjimečnou. Čím si myslíte, že je pro dnešního diváka zajímavá tato stará legenda? Lidé odjakživa hledali někoho, koho si zidealizovali, ale kdo pro ně byl jakýsi symbol, ke kterému se upínali. Ať to byl Nikola, Jánošík, nebo Babinský. Takže jsem tento příběh chtěl inscenovat o tom. Ale hlavně jsem chtěl, aby si lidi uvědomili na těch obyčejných věcech, jak kvete louka, jak krásně voní kytky, jak nádherná je láska a že jsou kolem pořád lidi, kteří voní člověčinou.