Proč ses rozhodla fotit? Čím je pro tebe fotka zajímavá? To naprosto nebyl promyšlený krok. Na základní škole člověk fotek moc neudělá. Zkrátka jsem se ocitla na Umprum na oboru Fotografie, protože to sakramentsky dobře znělo. Až po letech, po překonání technických problémů, jsem objevila "sílu okamžiku". Se svojí povahou jsem se spíše za hledáček objektivu schovávala. A toto moje tiché voyerství nebylo na škole zas tak dobře přijímáno. Ačkoliv se v divadelní fotografii stále považuji za pokročilého amatéra, instinktivně mám pocit, že jsem se našla. Trochu je mi líto, že šance fotit při práci režiséra Pitínského nepřišla až za takových patnáct, dvacet let, kdy snad budu mít více zkušeností. Proč sis k focení vybrala zrovna divadlo? Chtěla jsem dělat něco zajímavého jako téma mé maturitní práce. Navíc - co jiného by mohl fotit fotograf, který miluje literaturu? Tak tedy volba padla na divadlo. První inscenací byla Pláňka režiséra Igora Stránského, která měla premiéru na začátku dubna. Byla to první a podotýkám, že moc dobrá zkušenost. Jak ses dostala k režiséru Pitínskému a práci s ním? Myslím, že to bylo celé zinscenované panem ředitelem Stránským. Fotografie z Pláňky se mu možná líbily a na jaře mi navrhl, že mi pomůže uspořádat výstavu. Když jsem v září přijela, zeptal se, jestli bych nechtěla spolupracovat na Bratrech a případná výstava by se uskutečnila v den premiéry. Odpověděla jsem mu, že je to na mě až příliš mnoho zodpovědnosti a - kdy bych mohla začít. Řekl mi "včera". Naprosto přesně si pamatuji, jaké to bylo, když jsem přišla poprvé na zkoušku, jak moje přítomnost byla panu Pitínskému nepříjemná. Na jejím konci svolil, abych tedy ukázala, co umím. Pak mi na jednu zkoušku přinesl Divadelní noviny se snímky žáka mně známého Krejčího. Přál si, aby fotografie byly "chimérické". Dodnes vlastně nevím, jestli jsem tuto jeho děsivě neskutečnou představu vystihla. Zároveň mi radil, abych se moc nevžívala do děje hry. Abych se chovala jako chladný ´profík´, což se mi zřejmě nepodařilo, zato ale doufám, že jsem vystihla atmosféru v jejím nejintenzivnějším okamžiku. Jak vznikali Bratři Karamazovi z tvého pohledu? Ty hodiny práce byly panem Pitínským do poslední minuty promyšlené. Debatovalo se na obědě, přepracovávaly se uzavřené záležitosti. Pan režisér přijímal a nechal se inspirovat jakýmkoliv, byť jen bláznivým nápadem herců. Kdyby cestou na zkoušku zažil něco humorného, zaručeně by to použil do některé ze scén. Trochu mě ale znervózňovalo, že se na jeho zkoušky nedalo dokonale připravit. Pokaždé přišel s něčím, co jsem nechápala, ale co v konečném tvaru do sebe dokonale zapadalo. Skoro bych řekla, že jsem slyšela, jak mu to v hlavě vře. Pan Pitínský mě překvapoval neustále. Na poslední chvíli například přidal Tomáši Šulajovi text... Zaručeně znám ale recept na Pitínského nepřekonatelnost - dva suché rohlíky a kofola ke svačině. Čeká tě opět nějaká divadelní práce? To netuším. V první chvíli po premiéře jsem si řekla, že chci hned pracovat na něčem podobném. Až teď mi ale dochází, že to bylo trochu zbrklé. Počkám si na další správnou chvíli. V současné chvíli žádnou další nabídku nemám. Zároveň mám pocit, že rozsáhlejší fotografické dokumentace je pro divadlo otázkou dostatku financí na materiál.