Kdy a jak jste se seznámil s Jaroslavem Foglarem a jak dlouho jste spolu byli v kontaktu? S Jaroslavem Foglarem jsem se osobně poprvé setkal 10. června 1936. Ten den mě do oddílové klubovny přivedli dva moji kamarádi z akademického gymnázia, kde jsme všichni tři studovali. Jedním byl v oddíle nazývaný Černoch (Václav Černý, později profesor ČVUT v Praze) a druhým byl Jumbo (Jarmil Brghauser, později sbormistr ND, dirigent a předseda Dvořákovy společnosti). Přijetím nového člena do oddílu bylo podmíněno odchodem jednoho staršího člena z oddílu, aby byl dodržen optimální počet členů 40 - 45. Přijetí bylo dále podmíněno zárukou alespoň dvou členů oddílu, že nově příchozí není žádné mimořádné "kvítko", které by rušilo klidný běh oddílu a pochopitelně i souhlasem rodičů. Získat takový souhlas od mých úzkostlivých rodičů byla pro mě docela pěkná dřina. Klubovnu měl skautský oddíl pražská Dvojka vedle dalších skautských oddílů na lodi SKAUT, která kotvila na Vltavě u Rudolfina a vstup na ni vedl přes úzký dřevěný můstek opatřený zábradlím. Jak jsem byl předem poučen, bylo ovšem pod úroveň při vstupu do klubovny, se zábradlí třebas jen dotknout. Byla ve mně malá dušička, když jsem kráčel poprvé po tom pružném a nepříjemně se houpajícím můstku. V duchu jsem si říkal: "Teď tak spadnout do Vltavy, to by mě do oddílu jako nemotoru těžko přijali!" Ale dobře to dopadlo! V klubovně probíhala právě družinová schůzka. Zůstali jsme s Černochem a Jumbem v rohu klubovny, abychom nerušili průběh schůzky. Nesměle jsem si prohlížel výzdobu klubovny, zaujal mě totem, družinové stolky a malby na stěnách. Nejvíce mě ale upoutala hra světel. Sluneční paprsky, které se odrážely od hladiny Vltavy, vnikaly okénky v klubovně dovnitř a vytvářel na stěnách ty nejfantastičtější obrazce. A pak přišel Jestřáb, jak byl v oddíle oslovován Jaroslav Foglar. Pozdravil se s přítomnými a pak přistoupil k nám: "Tak to je, Jestřábe, Jindra Hojer," představil mě Jestřábovi Černoch. "Ty tedy chceš vstoupit do našeho oddílu?" oslovil mě. Nezmohl jsem se v té chvíli na nic jiného, něž na tiché "ano". Pak si mě Jestřáb chvilku jakoby prohlížel, ale ta chvilka se mi zdála věčností. Nakonec prohlásil: "Tak dobrá!" a podal mi levou ruku. Byl jsem zmaten, že jsem nevěděl, zda mám podat pravou, nebo levou ruku, ale Jestřáb mi pomohl: "Levá je od srdce, však si zvykneš!" A bylo to. Byl jsem přijat na zkušební dobu do složení nováčkovské zkoušky. A od té doby jsem byl s Jestřábem ve styku prakticky nepřetržitě až do prosince 1998, kdy jsem s ním naposledy telefonoval a poslal mu vánoční a novoroční gratulaci. Byl jsem pět let členem jeho oddílu, zúčastnil jsem se tří letních táborů a stovek schůzek a výletů a nejrůznějších akcí. Kontakt byl někdy komplikován skutečností, že jsem přesídlil do Pardubic, ale prakticky přerušen nebyl až do posledního rozloučení s Jestřábem dne 22. 2. 1999. Vím o vás, že pořád k Jaroslavu Foglarovi chováte velkou úctu. Čím to je, co bylo tak fascinující na jeho osobnosti? Nejen na tuto, ale i na další podobné otázky se pokouším nalézt jednoduchou odpověď, ale stále si nejsem jist, že se mi to podařilo. Proč o členství ve Dvojce byl mezi mládeží takový zájem, že se muselo čekat někdy i několik měsíců na přijetí? Proč se tradičních oddílových schůzek, konaných každoročně 13. ledna zúčastňuje až přes stovku bývalých i současných členů oddílu? Proč knížky Jaroslava Foglara patří mezi mládeží stále k nejčtenějším, proč filmová a divadelní představení s jeho náměty mají takový ohlas, proč o besedy s ním, často za účasti dalších umělců, byl takový zájem? Proč oslav různých kulatých jestřábových narozenin se zúčastnily stovky lidí při táborácích v Modřanech nebo jízdy parníkem Pražské paroplavební společnosti při oslavě jeho osmdesátin? Proč během krátké doby 4 let vznikly z jeho popudu čtenářské kluby, které v květnu 1941, v době zákazu Mladého hlasatele ze stran nacistů měly více než 24.600 registrovaných členů, proč vznikly různé kluby přátel Jaroslava Foglara? Proč musela být výstava "Po stopách Rychlých šípů" v r. 1997 v Městském muzeu v Praze pro veliký úspěch prodloužena o několik měsíců? Proč při následném rozloučení s Jestřábem v olšanském krematoriu zůstaly stovky lidí před přeplněnou obřadní síní? A mohl bych klást další a další Proč? Myslím, že Jestřáb dovedl rozdávat radost všem, se kterými se setkal. A mládeži dokázal dát zábavnou, přitažlivou a přitom užitečnou náplň pro to krásné období lidského života, které nazýváme mládím a tím nás poznamenal na celý život. Účast těch všech lidí při nejrůznějších akcích, nakonec i vydaný sborník vzpomínek "Jestřábe, díky..." snad nejlépe vystihuje to, co všichni k Jestřábovi cítíme: velikou vděčnost. Byl jste u toho, když Jaroslav Foglar začal psát Rychlé šípy? V knížce "Jestřábí perutě" autor V. Nosek - Windy uvádí jako datum narozenin Rychlých šípů den 17. prosince 1938. V té době jsem byl již dva roky členem pražské Dvojky, kterou vedl Jestřáb. Takže jsem "u toho" vlastně byl i nebyl. Jak došlo k tomu, že vaším jménem Foglar pojmenoval jednoho z pětice Rychlých šípů? Někdy v červnu 1938, tedy po dvouletém členství ve Dvojce, se mě jednou znenadání Jestřáb zeptal, zda by mohl použít moje jméno pro jednoho ze svých chlapců v připravovaném seriálu pro mládež. Jako dítko poslušné svých rodičů jsem odpověděl, že by to nejdřív musela dovolit moje maminka. "Tak se jí zeptej!" navrhl mi Jestřáb. Zeptal jsem se tedy a maminka mi doporučila, abych se Jestřába dotázal, co to bude za postavu. Dodnes si pamatuji jeho odpověď: "Neboj se, Jindro, ta postava ti ostudu nikdy dělat nebude!" A tak se ocitlo moje jméno v Rychlých šípech. Existuje i Mirek Dušín, Jarka Metelka a další? Nemohu se zbavit dojmu, že pro postavu Mirka Dušína sloužil Jestřábovi další oddílový člen, rovněž Mirek, jeden z mých nejlepších kamarádů. Jiní členové oddílu se ale domnívají, že vzorem pro postavu Mirka Dušína byl Jestřábovi jeden z nejstarších členů oddílu legendární Láďa Velebil. To všechno jsou ovšem jen dohady. Postava Červenáčka souvisí určitě s Černochem. Spolu s Jumbem nosili totiž na táboře garibaldovské červené čepičky a Jestřáb sám mu jednou řekl: "Černochu, musíš uznat, že v seriálu nemůžu mít černocha, tak budeš Červenáček!" A ostatní do pětice, Rychlonožka, Jarka Metelka? O těch neví nikdo nic. Pětice Rychlých šípů je stále obestřena tajemstvím. Víte alespoň vy, zda Rychlé šípy měly i svůj reálný předobraz, nebo je to autorova licence a jediné, co je s realitou spojitelné, jsou vaše jména? Nikdy mě ani ve snu nenapadlo, že bych mohl být Jestřábovi nějakým předobrazem pro jeho postavu. Až v prosinci 1986 jsem dostal z Prahy dopis Ivo Vápenky, který mě zval k účasti na odhalení pamětní desky legendárnímu kreslíři Rychlých šípů panu dr. Janu Fischerovi a k odpolední besedě s Jestřábem, spojené s výstavkou předmětů, souvisejících s Rychlými šípy. Prý to bude pro Jestřába překvapení. Po mém příchodu na Olšanské hřbitovy mě začali pořadatelé před Jestřábem ukrývat, překvapení bude až odpoledne při besedě v Kulturním domě v Chodově. A taky bylo. Uprostřed programu vystoupil náhle konferenciér a při jeho slovech : "A teď překvapení - živý Jindra Hojer!", mě, dosud pečlivě ukrývaného, někdo vystrčil na scénu. Nevím, kdo byl víc překvapen, zda diváci, Jestřáb nebo já sám. Snad bychom byli s Jestřábem besedovali dlouho do noci, leč prozíraví pořadatelé ukončili besedu včas tím, že oznámili autogramiádu Jestřábových knížek a Rychlých šípů. Okamžitě se vytvořila kolem něho dlouhatánská fronta. Patrně proto, aby si žadatelé o autogram krátili dlouhou chvíli čekání, začali žádat o podpis i mě. Nevěděl jsem si v první chvíli rady a tak jsem se obrátil na Jestřába se slovy: "Prosím tě, Jestřábe, co mám dělat, chtějí můj podpis, ale já přeci nejsem..." A Jestřáb jen souhlasným mávnutím ruky, jako by chtěl zabránit křeči v prstech od stálého podepisování a slovy: "Ale jen piš!" mi dal najevo, že snad v postavě Jindry Hojera v Rychlých šípech je přeci jen něco víc, než moje pouhé jméno. Jaroslav Foglar několikrát mluvil o tom, že nezveřejnil některá tajemství. Třebas o tom, jak to bylo s Tleskačem, kde skutečně stála Stínadla... Víte vy osobně něco víc, než běžný čtenář? Nevím o nic víc. Rychlé šípy byly časopis pro mládež, ale v oddílovém životě to bylo Jestřábovo tabu, o kterém se nemluvilo. Poznamenal vás nějak v životě fakt, že máte jméno stejné s jednou z nejslavnějších komiksových postav u nás? Snažil jsem se nedělat ostudu ani skautskému oddílu pražská Dvojka, ani postavě Jindry Hojera z Rychlých šípů. Jak se mi to dařilo a daří, musejí posoudit jiní. Příběhy Rychlých šípů dnes působí mnohdy až pohádkově idylicky. Mají něco společného s tím, jak jste dětství prožíval vy? Naše dětství významně poznamenaly tzv. Mnichovská dohoda a předzvěst a vlastní průběh světové války, která byla spojena s fašistickou okupací naší republiky. Pro mnohého dnešního čtenáře jsou pojmy jako lístky na potraviny, zatemnění, nálety, poplachy, stanné právo, schvalování atentátu na Heydricha, popravy... jen těžko představitelné. Ale my jsme v té době museli žít. A tak chvíle, které jsme prožívali v oddílu na schůzkách, výletech, táborech a dalších akcích byly pro nás chvilkou osvobození od válečných hrůz, a proto se nám vryly nezapomenutelně do paměti. Kdybyste mohl dnešním dětem doporučit něco z vašeho dětství, co by to bylo? Co dnešní mládeži nejvíc chybí? Co doporučit dnešní mládeži, nebo co jí přát? Z celého srdce každému přeji, aby se mu podařilo najít tolik věrných kamarádů a přátel, jako jsem nalezl já v oddíle pražské Dvojky a prožít tolik radostných chvil jako já na oddílových schůzkách, výletech, výpravách, táborech a různých jiných akcích. A to nejen v mládí, ale i v průběhu celého života. Co dnešní mládeži nejvíce chybí? Pohyb na čerstvém vzduchu a citlivější přístup k přírodě a vůbec k okolnímu světu, tedy i k lidem. A asi tisíc nových Foglarů, stejně nadšených a zanícených vychovatelů dalších generací. Jak se vám daří dnes, v době, která je tak vzdálená atmosféře Foglarova díla a vůbec, těšíte se do Slováckého divadla? Dnes začínám pomalu bilancovat. Jezdím se loučit do míst, která mi přinesla tolik krásných chvil. Při návštěvě Prahy nikdy nezapomenu pozdravit naši vodárenskou Věž, která nám sloužila jako naše třetí klubovna, i místo před Rudolfinem, kde kdysi kotvila naše slavná loď SKAUT. Na Slovensko, letos již potřetí, jsem se byl loučit s horami, které mi daly možnost poznat krásnou přírodu, vyzkoušet svoji vytrvalost, obratnost, sílu i odvahu, jak nás to učil Jestřáb. Se Sluneční zátokou jsem se byl rozloučit letos v červnu... Nedovedu si vysvětlit, proč při návratu do těchto míst se člověk cítí tak nějak na měkko a do očí jako by padla třeba v pravé poledne ranní rosa. Myslím, že dílo Jaroslava Foglara mezi mládeží žije i dnes. Svědčí o tom zájem o jeho knížky, jeho oddíl pražská Dvojka dál vyvíjí svoji činnost, jeho Rychlé šípy dál vycházejí, ať v knižní nebo divadelní podobě. Svědčí o tom například brněnský muzikál Rychlé šípy. A teď i stá repríza Rychlých šípů ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti. Každá takováhle akce spojená s Jestřábovým jménem je pro mě i dnes takovým milým pohlazením na duši. Takže se do Slováckého divadla moc a moc těším.