Ta klade otázky o smyslu školního vzdělávání a ukazuje situaci, jaká může vzniknout na třídní schůzce mezi učitelkou a rodiči žáků. Stovka repríz pro Josefa Kubáníka ale neznamená, že by mohl polevit v soustředění. „Pokaždé to musí působit, že hrajete poprvé, že je to tady a teď,“ říká.

Josefe, už je to dva roky, co jste zkoušeli komedii Úča musí pryč!, kde hrajete jednoho z rodičů, Patrika Ježka. Vzpomínáte si ještě, co jste si o té hře říkal po prvním přečtení?

Pamatuju si na to moc dobře. Nějaký instinkt mi napovídal, že ta hra má obrovský potenciál, a že když ji dobře postavíme, bude fungovat. Jsem moc rád, že se ta intuice nezmýlila, a kdyby nám to divadelní provoz dovoloval, mohli bychom hrát Úču denně a pořád by byla vyprodaná. Takových her není mnoho.

Změnil se pak nějak váš první dojem v průběhu zkoušení?

První dojem zůstal, ale trochu jsme se slečnou dramaturgyní během zkoušení bojovali o to, jak má moje postava vyznívat. Což je velmi dobře, to k divadlu patří. A když víte, že si musíte svůj výklad obhájit, jdete na každou zkoušku s větším soustředěním a důkladnější přípravou, aby se vám partnera, v tomto případě slečnu dramaturgyni, podařilo přesvědčit.

Inscenaci hrajete přímo ve školní třídě. Jiný než čistě divadelní prostor už jste si vyzkoušel například ve Večeru na psích dostizích, kdy jste hráli v klubu Mír. Když hrajete mimo divadlo, jste z toho nervózní, nebo si naopak nový prostor užíváte, nutí vás k větší pozornosti než „staré známé“ jeviště?

Mě tyto výzvy moc baví. Každou vítám. Tady, tedy během Úči, musíte hrát tak, jako byste byla před kamerou, a to je trochu jiné herectví než na velkém jevišti. Tady stačí zašeptat, můžete udělat minimalistické gesto a máte jistotu, že vás všichni slyší a vidí.

Kdy jste se za ty dva roky při Úči nejvíc zapotil?

Občas se zapotím, když hrajeme pro učitele, kteří se smějí na trochu jiných místech než ostatní diváci a někdy se nesmějí vůbec, protože všechno, co vidí, prožívají, a přijde jim to spíš k pláči. To si pak říkám, jestli tomu, aby se smáli, my herci můžeme pomoct, protože je to přece jen komedie a u té by se měli diváci bavit.

A kdy jste se naopak nejvíc zasmál, ať už s kolegy, diváky nebo sám pro sebe?

Jednou se stalo, když zrovna probíhala situace, kdy se Pavínka Hejcmanová jako jedna z maminek rozčílila a šla pak naštvaná k oknu, že se z něj vyklonila a dole na chodníku stály nějaké paní a volaly směrem k Pavlínce polohlasem: „Jste v pořádku? Nepotřebujete pomoct?“ Ona ale nemohla říct, ať jsou v klidu, protože hrajeme divadlo, tak na ně jen tak srandovně mávala, aby si toho diváci nevšimli, a myslela si, že to ty paní z toho gesta pochopí. To bylo milé. Představoval jsem si, že by jim to nedalo, chtěly Pavlínku zachránit a vtrhly by do třídy plné diváků nebo by zavolaly policii.

Jaké to je, hrát jednu inscenaci 100×? Nemá herec tendenci ztrácet koncentraci, říkat si - už to znám nazpaměť, nemusím se tak soustředit?

To nesmíte, jste profesionálové. Pokaždé to musí působit, že hrajete poprvé, že je to tady a teď. Navíc stačí malinká improvizace, kdy vezmete do hry něco, co se zrovna nabídne, a už jste v pozoru všichni. To mě baví.

Připomněla vám Úča něco z vašich vlastních školních let? A máte pocit, že se ve školství od té doby něco změnilo?

Podle mě jsou některé věci pořád stejné. Stále si děti píší taháky a doufají, že je učitelé neodhalí, i když ti si taháky psali taky, stále si někteří rodiče myslí, že mají geniální děti a učitelé jsou pitomci, protože to nepoznají, a stále jsou děti přesvědčené, že případný problém ze školy doma vysvětlí po svém a rodiče jim uvěří. Já jsem jako malý zaškrtal ze všech sil, až tak, že to prodralo papír v deníčku, poznámku „Neukázněný“, protože jsem se bál, že dostanu doma facku, a pak jsem tvrdil, že tu poznámku zaškrtala paní učitelka, protože si spletla deníček.

Dokážete si představit, že byste sám učil?

Ani náhodou. Občas mě pozvou z nějaké školy, abych přednášel o divadle, o marketingu, o natáčení a o tom, co dělám, a tu a tam mě napadlo, že by pak z mého výkladu měl někdo psát písemku. Všem bych dal rovnou jedničku a pochvalu k tomu, aby pak nebyli ve stresu jako já z té poznámky v deníčku.