Odvahu, s níž dramaturgie Slováckého divadla nasazuje náročné projekty, by hradišťské scéně mohlo leckteré divadlo u nás závidět. Hra brněnského rozhlasového dramaturga Marka Horoščáka Main Faust je navíc výsostně postmoderní text, který počítá s divákovou schopností vnímat parafráze, literární narážky, časoprostorové střihy a další autorské schválnosti. Tradiční faustovské téma podává autor s velkou nadsázkou jako tragikomickou grotesku. Titulní postava legendárního učence a alchymisty se stala karikaturou bezostyšného alkoholika, který své pochybnosti o smyslu života utápí ve vlastnoručně vyrobených destilátech. Při jedné z bouřlivých degustací dojde k úmrtí jeho poskoka Wagnera. Faust se jej pokusí oživit, avšak při nepodařeném experimentu vznikají nečekaně hned dvě bytosti, Wagnerovi synové. Když přidáme ještě proces stvoření ženy, krásné a naivní Hildy, fabule textové předlohy se tak vyčerpává: podstatnější než děj samotný jsou ovšem principy jeho rozvíjení. Režisér Jakub Maceček přidal k rouhačskému textu ještě další parodický pohled. Faustovské téma nechává rozehrát jako parodii na hororový žánr, konkrétně na německé expresionistické filmy 20. let minulého století. Zvolená metoda „parodie na druhou“ otevírá prostor k netradiční divadelní podívané, na druhé straně klade velké nároky na herce i divákovu pozornost. Režisér vede aktéry k expresivnímu herectví a výrazné stylizaci. Pokud jde o herce, ti jsou skvělí: režijní zadání plní do puntíku. Otázkou zůstává, zda je monotónní stylizace zvládnutelná i pro hlediště, které se na ni takřka dvě hodiny dívá. Zatímco do přestávky má inscenace spád, humor i patřičně hororovou atmosféru, v její druhé polovině jako by se režisér bál, že začne nudit. Přidává vulgarit a prvoplánových vtipů, s postavou starého unaveného čerta Mefista, jenž Fausta přichází svádět, si příliš neví rady. Jednotlivé složky včetně herectví, výtvarného pojetí i hudby přitom fungují na výbornou. Scénograf Miloslav Fekar, výtvarnice kostýmů Eva Jiřikovská i autor hudby Mario Buzzi učinili po mém soudu maximum pro to, aby inscenaci dodali hororovou atmosféru, ale i patřičné parodické vyznění. Fekarově scéně kupříkladu dominuje symbol prázdných lahví, které v reálné podobě vyplňují přední část jeviště a v kreslené stylizaci visí nad hlavami protagonistů. V titulní roli podává strhující výkon Petr Hromádka. On i ostatní aktéři jsou maskováni k nepoznání, přičemž u Hromádky jsou podstatné ďábelské fousy, černé kruhy pod očima či rozčepýřená paruka. Jeho Faust je démonický učenec, který si rád pohrává s temnými silami a užívá si bezmezné moci, ale zároveň působí směšně, když si – mnohdy marně - vydupává autoritu u bytostí, jež stvořil. Wagnerovy syny ztvárňují Zdeněk Trčálek a Petr Čagánek s důrazem na odlišnost jejich povah: jeden zdědí po otci povahu ušlápnutého sraba, druhý se projevuje jako násilník, jemuž to navíc moc nemyslí. Nezapomenutelnou kreaturu vytváří také Josef Kubáník v postavě Doktora, který jako by v nadsázce kondenzoval všechny obludné vlastnosti hororových postav včetně podlosti, bázlivosti a bezcitnosti. Provokativní text Marka Horoščáka ve spojení s experimentální režií Jakuba Macečka vytváří kombinaci, která by mohla být pro běžné regionální divadlo vražedná. Uvážíme-li však, že publikum Slováckého divadla přijalo v minulosti náročné inscenace Jana Antonína Pitínského či Oxany Smilkové, kontroverzní variace na faustovské téma by v Uherském Hradišti neměla mít o diváky nouzi. V každém případě ale platí, že tentokrát nejde o divadlo pro každého… David Kroča