Slovácké divadlo znáš od úplného dětství. Jaké jsou tvé nejrannější vzpomínky? Tak ty nemám spojené, jak by se předpokládalo s jevištěm, ale s vrátnicí. Pobýval v těch místech pán, který vždy, když mě viděl, tak začal dělat prskajícího kocoura. A já jsem se vždycky strašně lekla! Dělal to pokaždé, když jsem vcházela do divadla. On si možná myslel, jak to není zábavné, ale já jsem se pak bála přes vrátnici do divadla chodit. Jaké jsou ty první vzpomínky na jeviště? Ty jsou z doby, kdy se uváděla Jiráskova Lucerna, ve které jsem hrála malinkou roli družičky. Bylo mi asi sedm, či osm let. Říkala jsem jedinou větu: „Mnohá léta blažené spokojenosti, pak ať dojdou k věčné radosti.” A tahle věta se mi vybavila hned, jak jsem stoupila poprvé do zákulisí, v mé první sezoně ve Slováckém divadle. Spoustu lidí ze zákulisí znáš. Jaký k nim máš vztah? Ze začátku, jako bych se dostala zpátky do pozice dítěte, takže jsem měla velký respekt, tak jak to děti k dospělým mají. A nemohla jsem si zvyknout, že bych jim měla tykat. Teď už je to jiné. Ale myslím si, že přes veškerou úctu jsem jako dítě měla k mnohým blíž. Kdy ses začala věnovat herectví? Myslím, že jsem se už narodila s maskou na obličeji.. A do jisté míry, jako by se i ode mne očekávalo, že půjdu v taťkových šlápotách. I když ten mě z tohoto povolání zrazoval. Ale znáte to, odříkaného chleba největší krajíc. Takže jsem se účastnila všech recitačních soutěží, navštěvovala divadelní kroužek. Spolu se stávajícím kolegou Jožkou Kubáníkem jsme tvořili jádro dramatického kroužku, pod vedením paní učitelky Jany Vápeníkové. Vzpomínám si, že první moje role v „dramaťáku” byla postava vojáka v Pokažené válce. A moje první postava ve Slováckém divadle, byla také mužská role-žebráckého krále Peachuma v Žebrácké opeře. Jako dítě jsem hrála Slepičku Kropenatou - v jedné socialistické hře o snášení vajec správného tvaru a velikosti a teď jsem přezkoušela v Pitínského Lišce Bystroušce, mimo jiné, také slepici. Ovšem ta je úplně o něčem jiném. Splnil se ti tím, že ses herečkou stala, tvůj sen? No jéje ! Nikdy jsem nechtěla být ničím jiným víc. A myslím, že mnohý, kdo jednou k tomuto povolaní „čuchne” už nemůže jinak. A já k nim patřím. Tvůj tatínek byl ve Slováckém divadle hvězdou . Jak si to vnímala jako malá? Nijak zvlášť. Na svém synovi vidím, že děti vše berou tak jak to leží a běží. Nekladou si otázky, protože oni neví jak to správně má nebo nemá být. Na to vše je upozorní až dospělí. A tak to bylo i se mnou. Jen mě dost rozčilovalo, že si s taťkou nemůžu povídat, když jdeme po ulici. Jak byl totiž tou „hvězdou”, tak ho všichni znali, zdravili a on musel odpovídat na pozdravy, tu a tam se s někým zastavil a vyměnil pár vět. A to, že dělá práci, která se trošku liší od ostatních zaměstnání, jsem začala vnímat asi až když jsem chodila do dramatického kroužku a také díky naší paní zubařce, která byla velmi nepříjemná. Jednou mi trhala zub a já jsem ji kousla. A ona začala na mě křičet, že jsem komediantka jako můj otec. Prozradíš něco ze soukromí?Tatínek byl založením spíš komik, na ulici nebylo těžké poznat jeho hlas, když z dálky odpovídal na pozdravy kolemjdoucích. Jaký byl doma? Byla s ním taky legrace? Byla. První vtip, který jsem dokázala pochopit, bylo když jsem musela být ještě malá-nutil mě, abych šla na záchod a já jsem nechtěla a vykřikla-Pane Bože…Taťka mě přerušil a řekl: Ne pane Bože, ale pane Kyncl. Pánbůh ti ten zadek nevytře. Neměla jsi ten pocit, že do divadla, kde hrál s úspěchem tvůj tatínek nechceš? Ano měla. Byla jsem hloupě hrdá. Chtěla jsem začít tam, kde mě nikdo nezná, kde by mě nikdo s nikým neporovnával. A tak jsem začala, otěhotněla, trošku zmoudřela (možná) a nastoupila do Slováckého divadla. Pochopila jsem, to co mi pořád taťka říkal - že herectví mužů a žen se tolik nesrovnává. A když to tak zpětně hodnotím, tak si uvědomuji, že jsem podvědomě vždy chtěla sem do Slováckého divadla. Nakonec si nastoupila. Jak tě soubor přijal? Myslím, že dobře. Moc dobře. Ze začátku jsem ale nadělala spoustu chyb, tak jsem si toho nevšimla. A nebo proto, že jsem si toho hned nevšimla, jsem nadělala spoustu chyb?! Nevím. Hned na úvod si dostala velkou roli v Žebrácké opeře, pak v pohádce Zmatky kolem Katky. Baví tě hrát víc pro dospělé nebo pro děti? Mě baví hrát úplně všechno! Nerozlišuji to. Děti ti nic neodpustí , když je to nebaví, tak nebudou ze slušnosti v tichu sedět. Rády však přistoupí na jakoukoliv „„pytlíkovinu“”, takže se herec dobře vyřádí. U „„dospěláka“” jsem vždy na pochybách. Ale ta nejistota mě velmi baví. Vlastně mám jednu jistotu, na kterou můžu vsadit. Když mám z představení dobrý pocit, tak se divák nijak nebaví. A naopak. Pozoruješ i na svém synu Davidovi herecké předpoklady? Pozoruji na něm předpoklady, kromě sportu, pro všechno. Takže bude vědec, veterinář, ale i malíř či sochař, hudebník a herec.Teď vážně. Párkrát jsem ho přistihla, jak si před zrcadlem zkouší různé grimasy a hraje si s panáčky z Lega někdy až neuvěřitelné příběhy, přičemž dost často mění výšku hlasu. Někdy mě překvapí jakou má slovní zásobu, nebo použije velmi neobvyklé slovní spojení, které však dávají smysl. Ale opravdu nevím, jestli se v jeho věku už dá určit hranice mezi spontánní dětskou hrou, přes kterou poznává svět a život a nějakými hereckými předpoklady.