Anno, vzpomínáte si, když jste poprvé četla Opilé, co to ve vás vyvolalo za pocit?

Zasáhla mě svou rafinovaností a fúzí žánrů. Na ploše opileckých skečů se pomalu rodí obraz skuhrající společnosti, která neví co se sebou. Jak a kam směřovat dál. Ke komu vzhlížet, za kým jít. Nestačí mít jen plná břicha a teplý boty. K úplnému naplnění člověk potřebuje taky vědět, kam patří. A kde je jeho místo. V podstatě hra velmi trefně připomíná lidskou potřebu spirituálního přesahu jakéhokoli druhu.

Zadání té hry sice je, že všechny postavy mají být po celou dobu opilé, úplně namol, na nejvyšší možnou míru. Ale jakmile se tomu dosyta nasmějeme, začínají se prokreslovat daleko zajímavější obrysy a témata. Nejedná se tedy o jednoznačnou komedii, naopak ta hra nakonec otevírá docela podstatné otázky smyslu lidské existence. A jistá hořkost, jejíž pachuť člověka po dočtení jen tak neopustí a protnutí těch dvou žánrů – to mě docela jistě na dlouho okouzlilo. Ten humor je tu jen takovou vějičkou, aby se člověk chytil do pasti a měl odvahu podívat se sám na sebe.

A toho je schopen nahlédnout pouze ve změněném stavu mysli?

Všechny postavy, příležitostní pijáci, zjistí, v tuto jednu noc, kdy se propijí až na dřeň svého života, že se necítí být šťastní, byť v tom svém střízlivém každodenním světě mají všechno. Nebo se to aspoň domnívají. Přichází do jiného stavu, jakéhosi deliria, kdy nahlédnou sebe a svůj život a v extatickém vypětí pochopí a prohlédnou, co je třeba s přicházejícím ránem a střízlivostí na svém životě změnit. Ale není jisté, zda si to budou vůbec pamatovat a jestli na to naberou odvahu. Člověk jako takový je malý pán…

Existuje takové úsloví, že opilci mají vždycky pravdu. My tady v Česku říkáme, že pravda je ve víně nebo taky na dně sklenky. V Rusku jdou dál a říkají, že skrze opilé promlouvá bůh. A s tím si autor Ivan Vyrypajev hraje a snaží se dobrat toho, za jakých okolností to může být pravda. A pokud je, tak proč opilost potřebujeme na to, abychom byli sami sebou? Proč nemůžeme být ve spojení se sebou i za střízliva? Jenže my jako bychom se vydali jinou cestou - raději legitimizujeme pití… Je tam spousta krásně znepokojivých postřehů a paradoxů naší současnosti.

Člověk nemusí být opilý jen alkoholem…

No právě. V té hře se v podstatě alkohol nikdy neobjeví, takže ta opilost je opravdu jen jakousi metaforou pro dostatek a blahobyt, ve kterém se v naší epoše ocitáme. Jsme opilí sami sebou, svou nezranitelností, svým mocipánstvím. Ale nejsme v tom stavu šťastní ani úplní.

Vyrypajev nás tou hrou postrkuje, abychom byli sami sobě blíž, abychom žili v pravdě, lásce, spravedlnosti, abychom nenechali tyhle hodnoty ve společnosti umřít a neumlčeli je mamonem a povrchností. Je to od něj trochu i takové uštěpačné nařčení naší západní společnosti - že se odpojila sama od sebe a svých morálních kořenů a vzdálila se ideálům, na kterých vyrostla, že se nechala zahltit nepodstatnostmi. To mi přijde taky jako celkem trefný postřeh.

Jaký pocit, jakou emoci, otázky či odpovědi byste si přála, aby si diváci z Opilých odnesli?

Hra přináší něco velmi aktuálního, o čem je dobré mluvit, obzvlášť v našem ateistickém Česku, kde žijeme v relativním dostatku a honbou za neustálým hromaděním, ale vidíme, že nám zkrátka něco schází. Že si člověk potřebuje klást podstatné, zneklidňující otázky po smyslu věcí. Potřebuje něco, co by ho přesahovalo. Vidíme – i když tady na Slovácku to snad nebude tak akutní – že lidé jsou schopní spoustu věcí zaměnit za náboženství. Mám na mysli sounáležitost k různým subkulturám, komunitám, alternativní způsoby života, dokonce i ze stravovacích preferencí se rázem stává světonázor! Vnímám to jakýsi důkaz, že jistou spiritualitu člověk k životu potřebuje stejně jako oděv a jídlo a teplo a hygienu.

Takže kdyby se divák nebál uvidět tam i tyto otázky, jestli se opravdu cítí po této stránce dostatečně zarámován, jestli jsou třeba i tyto jeho potřeby naplněny a on v tom, co cítí a dělá, vidí opravdový smysl, to bychom si přáli. Kdyby se ujistil anebo znejistěl. To si přejeme, aby stín takových otázek pod těmi brilantně spletenými absurdními situacemi a vytříbeným humorem zahlédl.

Co děláte vy, když jste opilá?

Když jsem opilá, tak to tancuju a mám patent na pravdu. Je potřeba si na mě dávat pozor. Všechno mi najednou do sebe zapadá a dává smysl. Samozřejmě jen když se to týká ostatních. Takže, kdo by chtěl třeba s něčím poradit, tak po pár skleničkách vína ať klidně přijde, to už rozumím světu a… vůbec všemu.

Jaký byl návrat do Slováckého divadla, ještě navíc po mateřské?

Mám to tady moc ráda, mám tady v divadle spoustu přátel a mám ráda tento kraj. A teď, když se naskytla příležitost, tak jsem si konečně mohla tento zážitek po delší době tak nějak „dopřát“. Slovácké divadlo vnímám jako bezpečné prostředí pro opravdu svobodnou tvorbu. Takových divadel není mnoho. A obdivuji se zdejším poučeným divákům, kteří umí ocenit i riskantnější kusy. Protože chápou, že divadlo, aby bylo živé, má být o neustálém hledání a zrcadlení a nemělo by se spoléhat na vyšlapané cesty.

Čím to je, že právě pro Slovácké divadlo jsou Opilí to pravé?

Ta hra je překvapivá i tím, že je členěná do menších celků, má trochu povídkovou formu. Všichni herci sice dostávají rovnocenné příležitosti menšího rozsahu, ale každý tam má -v této mozaice jedné noci - své jasné místo a své téma. Tahle hra vyžaduje především perfektní souhru celého ansámblu. Ale tím, že na zkouškách nespolupracují od samého začátku, zdaleka se nepotkají všichni se všemi, může být obtížné se sladit. Proto je tak důležité, aby soubor, který hru inscenuje, měl vybroušený cit pro jistou solidaritu. Aby si nepřebírali témata, nekradli vtipy nebo třeba pohybové ztvárnění opilosti. Takže to chce hodně vyzrálý, disciplinovaný a vzájemně na sebe slyšící soubor. Ten tady je. A je na tuto hru fyzicky i zkušenostně, domnívám se, dobře vybaven.

Byl taky už při vaší minulé práci, nebo u souboru vidíte nějaký posun v jejich vyzrálosti?

Já na ně opravdu nic nekalého neprásknu! Vždyť to jsou spolehliví profesionálové, kteří jsou své práci stále tak vášnivě oddaní, jako by teprve začínali! Je to banda hlasitých snílků a zjančených rodičů. Ničeho se nebojí. A nezaštiťují se minulostí. Při práci s nimi má život všechny odstíny. Jsou to hlavy otevřený a nebojí se mít na sebe nároky. A díky tomu se dokáží pořád posouvat. Všichni společně.