Jak ses vlastně dostala k angažmá ve Slováckém divadle? To bylo jednoduché, ale když dnes vidím, kolik hereček nemá angažmá, říkám si, že jsem měla možná štěstí. Zkrátka po dokončení studia muzikálu na JAMU jsem posílala dopisy se žádostí o přijetí do mnoha divadel v celé republice a pak už mi zavolal pan ředitel Stránský a přijel se na mě podívat v absolventském představení Kdyby tisíc klarinetů. Pak už jsem podepisovala smlouvu na roční angažmá. Nakonec z toho bylo pět krásných let. Pamatuješ si první den v Uherském Hradišti? Jaký byl? Jistě, vybavuji si jej naprosto přesně. Svítilo sluníčko a já jsem se procházela kolem kašny na Mariánském náměstí a měla jsem jasný pocit, že tenhle můj životní krok je správný a že tady budu šťastná. A to se splnilo. Takže intuice. Ta tě vedla i při výběru životního partnera? Samozřejmě, i u mého muže jsem věděla, že je ten pravý. A víš, že i on si přesně pamatuje den, kdy poprvé vešel do Slováckého divadla? Znali jsme se asi týden, on za mnou přijel v průběhu večerního představení a na vrátnici divadla mu hned naše milá paní vrátná nalila pořádného panáka slivovice, protože zrovna slavila narození vnoučete. A pak neměj slovácko rád! Bylo něco, co ti opravdu hodně vadilo? Ať pátrám jak pátrám, na nic přijít nemůžu. Možná je to tím, že ty horší zážitky člověk rychle a rád zapomene. Snad jen rozhodování, jestli odejít, nebo zůstat, pro mě bylo hodně nepříjemné. Za dobu tvého angažmá ve Slováckém divadle jsi pracovala s mnoha významnými režiséry. Jak na ně vzpomínáš? Jak na koho. S ruskou režisérkou Smilkovou jsem měla stejně jako ty tu čest pracovat dvakrát a při každém zkoušení jsem zažívala neuvěřitelné pocity. Už jsem byla rozhodnutá, že okamžitě končím s divadlem a odcházím do hor pást ovce. A když jsem paní režisérce oznámila, že čekám miminko a jsem ve třetím měsíci, nehnula ani brvou a řekla vesele: „Ve třetím? Tak to můžeš ještě šest měsíců hrát Olinku v Maškarádě!” S odstupem jsem ale za role v Rackovi i v Maškarádě moc vděčná a určitě jsem touto spoluprací hodně získala. Co režisér Pitínský? S tím jsem se potkala také dvakrát a obě spolupráce s ním byly nádhernou hereckou zkušeností. Obrovskou radost jsem pak měla z jeho nabídky jít s Jitkou Joskovou hostovat do pražského Národního divadla. V té době ale už bylo na cestě miminko, tak jsem ji musela odmítnout. Odchod znamená i loučení s kolegy. Na které budeš ráda vzpomínat? Nejvíc jsem se nasmála s pánskou částí souboru – s Martinem Vrtáčkem, Jirkou Hejcmanem, Mírou Zavičárem, Zdeňkem Trčálkem, ale i s tebou. Vždyť víš, že máme podobný smysl pro humor a smějeme se rádi, takže srandy bylo někdy až nebezpečně moc. Asi nebudeme vzpomínat na situace, kdy se člověk nedokáže včas ovládnout a chce se mu smát přímo na jevišti při představení, že? To by od nás nebylo moc profesionální, i když nikdy jsme žádný průšvih nezpůsobili a diváci by nám to odpustili. Mimochodem, to je moje herecká noční můra. Co? Že se budeš nekontrolovatelně smát před diváky? Ano. A že jsme k tomu měli blízko. Vzpomínáš si, jak jsem tě před výstupem ve Slaměném klobouku poprosila, abys v žádném případě neříkal jednu repliku o spodním prádle? A co se stalo? Hned jak jsme vyšli na jeviště jsi se mě na spodní prádlo zeptal. Já jsem se začala tak smát, že to nešlo zastavit. Naštěstí jsem hrála nešťastnou ženu, tak jsem předstírala, že pláču. A co kolegyně herečky? Panuje snad mezi nimi nějaká rivalita? Možná, že v některých divadlech ano, u nás jsem ji nepozorovala. V šatně jsem se třeba báječně bavila s kolegyní Monikou Horkou, se kterou mě spojuje nejen láska k divadlu a ke koním, ale také velký smysl pro nepořádek na stolku v šatně – to nás sblížilo hned po prvním dni. Jak ses poprala s rozhodnutím odejít ze Slováckého divadla? Bylo to hrozné a trvalo to dlouho. Nakonec ale rozhodla láska k mému muži. Postupně jsi své role předávala kolegyni Beokové. Jaké to je, dívat se pak na představení, ve kterých jste hrála? Jestli si myslíš, že mě to trápilo, tak ani náhodou. Je to asi taky tím, že se chystám na novou životní roli a v porovnáni s ní mi ty divadelní nepřipadají tak významné. Naopak jsem ráda, že představení, ve kterých jsem sama hrála, můžu vidět jako divák a dobře se u toho bavím. Často tam objevím místa, o kterých jsem coby herečka neměla tušení. Jaké například? Když jsem viděla Lišku Bystroušku, byla jsem překvapená, jak kolegové náramně hrají slepici, žábu, komára, lišku, datla, sojku či vrabce. Objevila jsem v nich často nečekané možnosti jejich hereckého projevu, čehož jsem si ve chvíli, kdy jsem na jevišti stála vedle nich, nevšimla. A jak se ti líbilo z hlediště Donaha!, v němž jste předtím také hrála? Dohana! je pro mě obecně vzpomínka na velkou profesionalitu a připravenost režiséra Radka Balaše. Taky jsme se s kolegyněmi moc těšily, až uvidíme závěrečnou striptýzovou scénu, kterou kluci zkoušeli tajně. Když jsem se byla nedávno podívat, moc jsem se bavila. Když se díváš na nové inscenace, nepřepadá tě ten pocit, že bys chtěla vyběhnout za kolegy a hrát s nimi? S tím běháním je to teď obecně horší, ale musím přiznat, že mě tyhle touhy teď nepřepadají. V těhotenství mám co dělat s nejrůznějšími pocity nedivadelního charakteru. Každá matka určitě ví, o čem mluvím. Vrátíš se po mateřské dovolené do Slováckého divadla? Je to mé přání, donedávna tajný sen. Člověk nikdy neví, co bude, těžko říkat něco jistě, ale je fakt, že si neumím a nechci představit, že zůstaneme s manželem v Praze navždy. Naštěstí se ukázalo, že Jirka to vnímá stejně jako já, pochází ze Znojma a má moravské srdce, takže ho to táhne zpátky. Spřádáme spolu krásné plány o stavení u lesa, za stodolou se pasou koně, kolem nohou se nám kromě kupy dětí motají dva krásní setři a ve sklepě zraje první soudek ryzlinku rýnského. Uvidíme, co na to život! Jaké bylo loučení? Stalo se to při Donaha!? Loučení probíhalo na etapy, ta závěrečná se odehrála po představení Dohana!, kdy mi na jevišti pan ředitel Stránský předal květinu a poděkoval za práci a já, ačkoli jsem byla pevně rozhodnutá, že to zvládnu s elegantním úsměvem, jsem brečela a brečela. Bylo to krásné a smutné! Kdy tě budou moci diváci zase vidět v Uherském Hradišti? Plánuji to na podzim tohoto roku. Rádi bychom vám s Jirkou přijeli ukázat miminko! Anna Pospíchalová, dříve Michlíčková Narodila se 7. března 1976 v Brně. Vystudovala konzervatoř a následně muzikálové herectví na JAMU. V roce 2001 nastoupila do Slováckého divadla, kde vytvořila celou řadu rolí. Zazářila například jako Puk ve Snu noci svatojanské, Roxana v Cyranovi de Bregerac, či Milada v muzikálu Šakalí léta. Za postavu Yermy získala cenu kritiky Největší z pierotů, pravidelně se umísťovala na předních příčkách v diváckých cenách popularity Slovácký Oskar. V srpnu se vdala a rozhodla se ze Slováckého divadla odejít. Jejím manželem je zástupce koncertního mistra České filharmonie Jiří Pospíchal. V polovině června se jim narodí potomek.