V září jsi do Slováckého divadla nastoupil jako host. Proč? Protože skončil věk her a malin nezralých a přišel věk důchodový. Dovedeš si představit být po tak dlouhé kariéře bez divadla? Věřím, že si na mě divadlo tu a tam vzpomene a ještě přispěji svou troškou do mlýna. Po čem je ti nejvíc smutno? Po španělských ptáčcích. Mám je zakázané. Ale vážně – zatím je příliš brzy na smutek. Ten přeci, jak známo, sluší Elektře. Na kterou roli nejraději vzpomínáš? Na roli van Daana v Deníku Anny Frankové. Skoro celou jsem ji proležel na divanu. Co bys vzkázal mladému zájemci o hereckou profesi? Ať si to dobře rozmyslí. Ne každý herec sežene práci a popularitu v nekonečných televizních seriálech a v budoucnu ne každý herec sežene práci vůbec. Kdyby ses dnes rozhodl, co bys chtěl dělat, rozhodoval by ses stejně? Vzhledem k tomu, že nemám talent k obchodování, podnikání, tunelování a k podobným lukrativním oborům a kutilstvím bych se neuživil, tak asi ano. A pak bych se modlil, aby mi vyšla alespoň ta druhá polovině předešlé otázky. Momentálně připravuješ komedii O pejskovi a mačičke. Děj diváky zavede do jedné obyčejné domácnosti. Děje se v ní něco neobyčejného? Především – není to pohádka. Je to trochu komický příběh věkovitého manželství s trochu tragickým tajemstvím. Jakým, to pozná divák sám. Už pěknou řádku let jsi ženatý, má hra něco společného s tvým vlastní manželstvím? Dá se říct, že ne. Jedině snad v tom, že každé déle než čtvrt století trvající manželství je si podobné v čisté dávce stereotypu. Co je podle tebe ve vztahu dvou lidí nejdůležitější? Kromě lásky a vzájemné úcty taky jistá míra tolerance a pochopení toho druhého. Může být divadelní hra návodem, jak spokojeně vycházet s partnerem? Myslím si, že ten proces je jiný. Divadelní hra je vždy trochu jiná než život sám, autor zde zpravidla pracuje s nadsázkou, dokonce sám může přenést svůj osobní manželský problém do hry. V žádném případě to však není dnes tolik oblíbená reality show. Kudy vedly cesty komedie O pejskovi a mačičke do Slováckého divadla? Když mě minula šedesátka a začal se blížit čas, kdy se rozloučím s „aktivní službou”, čekal jsem, že mi dramaturgie divadla umožní učinit tak nějakou rolí, která by důstojně završila těch bezmála čtyřicet let Thálii. Po dvou letech jsem pochopil, že tomu tak nebude a začal jsem hledat sám. A trak jsem si prostřednictvím Divadelního ústavu opatřil tuto nepříliš známou a krásnou hru a nabízím ji na malé scéně divákům. Jak se to přihodilo, že na jevišti bude tvojí manželkou Anička Slezáková? Velmi prostě. Bylo mi jasné, že partnerka musí být herečka s velkými životními i jevištními zkušenostmi, vyzrálá herečka se schopností se komediálně shodit. To Anička bezesporu je. Navíc hru znala a projevila ohromné nadšení. Pracujete spolu už poněkolikáté. Je práce na „pejskovi a mačičke” v něčem jiná? Je. Poprvé se setkáváme na úkolu rozsahem i obsahem tak velkém. Strávili jsme nad textem spoustu hodin už před začátkem zkoušek. Zkrátka, snažili jsme se spolu žít šedesát až sto dvacet let, jako postavy této hry. Režijním okem vás sleduje Iva Bendová. Jaké to je být režírován ženou? Iva je v pořadí čtvrtou režisérkou, se kterou za ta léta pracuji. Ty první dvě, to bylo v šedesátých letech, už mi nějak z paměti vyšuměly. To třetí setkání bylo před čtyřmi lety bylo s Oxanou Smilkovou, ale o této drezérce už bylo napsáno dost. Práce s Ivou je příjemná v tom, že herce násilím do ničeho necpe, nechá mu prostor a nenásilně a s ženským šarmem koriguje některé nepříliš povedené, byť dobře míněné nápady. Premiéra se blíží. Co teď prožíváš? To, co každý herec v tomto stádiu. Trochu nervy, pochyby, rozpory a vnitřní spory s tím druhým já. A zároveň chuť vlítnout na to jeviště a mít to za sebou. Však to znáš. Co by tě nejvíc těšilo, kdyby si diváci z představení odnesli? Pocit, že tam neseděli dvě hodiny zbytečně. Co tě čeká po premiéře? Trochu si odpočinu, půjdu se podívat do lesa, trochu se věnuji zahrádce a hlavně se podívám na řadu kazet s nahrávkami filmů z 2. programu České televize, které jsem nestihl.