Pamatuješ se na první potkání s divadlem, když jsi začal rozum brát? Nevím, jestli jsem v tu dobu zrovna začal brát rozum, ale vím, že jsem byl dítě. Nebohé! Byl jsem dítě divadlem praštěných ochotnických rodičů, kteří neustále pořádali nějaké, jak by se dneska řeklo show - t. j. představení, či odpoledne a večery na dané téma v přírodě a tomu vždy předcházel průvod městečkem a tam já hrál v živých obrazech tu jako trpaslík, tu zase zdravé vlastenecké dítě v kroji, jednou jsem měl dělat i Šípkovou Růženku, ale naštěstí se na poslední chvíli podařilo přemluvit holku od sousedů a já byl té potupy ušetřen. A tam ve mně propukla vášeň, vášeň nenávisti k čemukoliv, co připomínalo divadlo. Zatímco si ostatní kluci užívali nebývalé přízně svých tekutými inspiracemi zpoddajněných rodičů, já seděl jako reklama na kvalitní koudel a s básníkem jsem si přál být ne trpaslíkem, tím už jsem byl, ale mocným čarodějem, který by je všechny poslal do... někam a měl svatý pokoj. Co nebo kdo tě popostrčil ke studiu herectví? Zmíněná nenávist k jakémukoliv kumštu mě traumatizovala až do středoškolských studií. Na gymnáziu tehdy zvaném jedenáctiletka, jsme měli výborného profesora češtiny pana Cmajdálku, který byl veliký divadelní fanda, sám jako student statoval v různých divadlech a vyprávěl nám o nich. Taky s námi připravoval pásma a kabarety, první pokusy o jakési divadlo malých forem a hlavně organizoval zájezdy do divadla do Ostravy a návštěvy Beskydského divadla v Novém Jičíně a byl jsem lapen. První angažmá je prý nezapomenutelné. Co ti z něj zůstalo? Vzpomínky, náchylnost k nezdravé stravě a odolnost vůči nedostatku vzduchu. Vysvětlím.Mé první angažmá bylo v pražském divadle Jiřího Wolkera v Dlouhé ulici. Dnes prakticky neexistuje, neb ho vzala voda. Divadlo to bylo podzemní, prakticky níže než je hladina Vltavy a vody tam nikdy nebyl nedostatek. Muzikanti v orchestřišti chodili ke svým pultům po cihlách, během představení se občas čerpala voda z propadla. Vzpomínám si, jak jsem jel jednou za šíleně mrazivého jitra na plošině tramvaje do divadla a těšil se, jak tam bude příjemně vytopeno. Bylo. Asi tak do výše 40 centimetrů. Gáže byla pravidelně. To na ní bylo jedině pozitivní. Po zaplacení předraženého podnájmu mi zbyla slabá pětistovka na měsíc a s tím je v Praze "hej". Ale "juch" už ne. A tak jsem poznal kouzla knedlíků s omáčkou v automatu Koruna a pražskou specialitu - buřta uškvařeného v trvanlivém oleji. I špatní řidiči měnili olej častěji. Pamětníci si vzpomenou. A když je něčeho hodně, jiného bývá málo. V našem podzemním divadle jsme tedy měli málo vzduchu. Když už v šatně nestála voda z kanálů, stálo nad větrací šachtou na ulici zásobovací auto protějšího lahůdkářství a ten výfuk by zelenou známku určitě nedostal. Potkal ses s celou řadou významných hereckých osobností. Kdo z nich na tebe obzvlášť silně zapůsobil? Pár jich bylo a každý něčím jiným. Ale Jirka Wimmer snad vším. Jednak jsme si byli věkově nejblíž, jednak jsme spolu rok sdíleli ložnici. Na vojně. Jirka rád vše dělal důkladně. Když lenošil, tak na medaili, když sportoval, tak první ligu, když pil, tak grandiózně.Byl báječný kreslíř a jeho kreslené fóry měly ducha. A byl perfekcionalista. Domýšlel vše do konce. Jednou jsme na uměleckém zájezdu bydleli v hotelu v Šumperku. Shodou okolností byla v místním divadle premiéra a já s Jirkou jsme se zdrželi v divadelním klubu. Já jsem odešel po půlnoci na hotel a Jirka zůstal. Ze slastného spánku mě probudilo ostré zacloumání, nade mnou stál kompletně oblečený Wimmer s nezbytným cestovním batohem na rameni, v očích děs a říká mi: "Vstávej, prošvihli jsme odjezd, všichni na nás čekají, já ještě letím na záchod." Mrknu na hodinky - 8.05, v 8.00 byl odjezd.Tak rychle oblečený a sbalený jsem nebyl ani při poplachu. Vyletěl jsem před hotel, všude tma, jen čerstvý sníh jiskřil a zapadaný autobus spal svůj klidný spánek u chodníku. Úplně zblblý jdu zpět a ptám se rozespalého vrátného, jestli z toho pražského souboru už tam někdo byl? Zavrtěl hlavou a řekl, že jsem první čilouš. Na můj dotaz, kolik je hodin, ukázal na zeď na hodiny. Bylo tři čtvrtě na pět! Letím na pokoj. V posteli zachumlaný Jirka, jen vousy mu trčely zpod peřiny a očka mu jiskřily. "Tak co, dáme ještě šlofíka, ne? Já jsem teď přišel, to ještě stojí zato." Otočil se ke zdi, zabrblal "ty hodinky tě dostaly, co?" a usnul. Já už ne. Kdyby sis mohl vybrat roli, kterou bys mohl se svými zkušenostmi nazkoušet dnes - která by to byla a proč? Jednoznačně by to byl mladý hastrmánek z Ladovy pohádky Bubáci a hastrmani. To by byla příležitost. Byl by to bujarý šedesátiletý čipera v neurčitě flekatém, maskáče připomínajícím fráčku, se zdravím utuženým celou jedovatou částí Mendělejevovy tabulky prvků, uštvaný celoživotním útěkem před melioracemi, regulacemi toků a deregulacemi cen vody, trošku kulhající švihák zjizvený lodními šrouby a pádly vodáků, odborově činný v hnutí "za vodu sušší při zachování její stoprocentní vlhkosti" - zkrátka vodník, který má tu lepší část života před sebou. Co tě baví právě ve Slováckém divadle? Především to, že je. Že je takové, jaké je. Že má své diváky takové, jací jsou. A že tu bude ještě, ještě, ještě...! Dobrý den s Kurýrem, 30. června 2003, připravil Johan