Tak takhle popisuje svou životní cestu za divadlem herec, kterého jsme na jevišti Slováckého divadla mohli obdivovat nesčetněkrát. Jen v poslední době to byl jeho pan Balboa v inscenaci Stromy umírají vstoje, Orsino v Komedii masopustu, Doktor Vlach v Saturninovi, Žid Abram Beer v Nikolu Šuhajovi či Sorin v Rackovi. Božek Tomíček si již léta získává diváky především svými postavami, ze kterých dýchá srdce. Sám o sobě říká, že není herec intelektuál, nerad dumá nad svěřenou postavou: "... tam, kde nepřicházejí emoce, mi rozum nepomůže." Škoda, že diváci nemají možnost vidět a hlavně slyšet jeho humor, kterým perlí v zákulisí. U příležitosti jeho šedesátých narozenin, které oslavil 4. července, jsem jej požádala o rozhovor, přestože se ve Tváři Slováckého divadla již ocitl před třemi lety, kdy se tato rubrika rozjížděla. Právě úvod k dnešnímu povídání pochází z jedné z jeho tehdejších odpovědí. Co se od té doby změnilo? Jací režiséři Vás od té doby inspirovali? Každý může říct třeba, ovlivnil mě pan Pitínský. Já ne. Protože moje dvojí spolupráce s Pitínským se skládala z toho, že jsem asi na třech zkouškách udělal to "vodsuď sem a zpátky". A co Oxana Smilková? Ta mě ovlivnila hlavně zdravotně. To mě málem klepla pepka, nohu jsem měl v gypsu... Ale tak ne, na jevišti to určitě byla zajímavá práce. Určitě u ní byla zajímavá až taková netypická práce s detailem. Musím říct, že v tomto případě se osvědčilo to, že režisér nemusí herce vždycky inspirovat, někdy ho musí prostě naštvat. Já jsem měl o Sorinovi samozřejmě úplně jinou představu. Spíš klasickou - starý nemocný člověk, který se zamiluje jak ten blázen Orsino v Shakespearovi. Ale Oxana ho pojala, ostatně jako celou inscenaci, podstatně akčněji. Což pro mě osobně znamenalo strašlivou dřinu, která se ale určitě vyplatila. Pro tuto inscenaci je možná škoda, že šla hned po Bratrech Karamazovech. Pro diváka je náročné vnímat dva ruské tituly, navíc udělané dvěma tak výraznými režisérskými osobnostmi. Vy jste hrál v jednu chvíli na jevišti dědečka, pana Balbou ve Stromech umírajících vstoje, a vzápětí přišla role velkého shakespearovského milovníka Orsina v Komedii masopustu. Tak to je divadlo. Upřímně řečeno, mně už byl v tu dobu Balboa bližší. Ale já jsem byl pronásledovanej tím, že když jsem byl mladej, tak mě neustále obšťastňovali rolema nějakých dědků. To člověk nemohl hrát. To vždycky byla nějaká šarže. No, a když přišla doba, dejme tomu těch padesát a více, tak si člověk říká, že musí přijít něco, abych to, co jsem v životě získal, mohl někde prodat. A ono to pak nepřijde. Buď přijde role, ve které se zkušenosti už těžko prodávají (jako právě Orsino) a nebo nepřichází nic. A jaká je tedy role, ve které byste se našel? Tak ty už jsou pryč. Šly kolem mě, že jsem si na ně málem sáhl. Už od těch dob nezralého mládí se mi dost líbila role Tuláka ve hře Ze života hmyzu a vždycky se mi líbil Profesor v Loupežníkovi. To musí být pro herce hrozně těžké, když mají své sny a jsou odkázáni na to, jestli se do nich režisér náhodou trefí. To je hrozný. Já jsem byl pověrčivej, takže jsem nikdy o těch snech pro jistotu nemluvil. Mám v sobě jakousi takovou hrdost, že bych si nikdy neřekl o roli. V životě jsem o nic nežebral. To i kdybych někde seděl se suchým chlebem za rohem, tak nepůjdu nikdy žebrat: "Dejte mi kousek masa," a stejný je to s těma rolema. A není ta pověrčivost právě na škodu? Víte, na herecké sny se většinou ptají mladých herců. No, a kdo by mi v pětadvaceti věřil, že chci hrát Tuláka. To jsou ti "Hamleti a De Grieuxové". Ale mě nikdy role velkého světového repertoáru nelákaly. Já si myslím, že jsem k sobě sebekritický dost, takže jsem si vždycky říkal, že by to nebyla moje parketa, že než něco dělat špatně, tak radši vůbec. A setkal jste se někdy s rolí, která by byla jako napsaná pro Vás? Myslím, že ne. Byly role, které jsem měl rád. Třeba toho Žida Beera v Nikolu Šuhajovi jsem měl rád. Já mám strašně rád role, které smrdí člověčinou. Něco v nich musí být lidskýho. Nebaví mě vyumělkovaný osud, ten divadelně parádní. Těch voňavejch rolí moc není, a když jsou, tak se ještě člověku stane, že jdou okolo. To je ale strašně smutné povídání. Smutné... ono, když člověk dosáhne jistého věku, začne se postupně dívat zpátky, tak to pak může působit smutně. Být toto povídání ve třiceti, tak má člověk pořád ještě šanci, že se to změní, ale takhle? Já jsem si myslel, že to nikdy neřeknu. Ale pak jsem si uvědomil, že je mi šedesát a že je konec. Ne kumštýřský, ne života. Ale jsou věci, u nichž už naděje prostě pominula. Vojan hrál ještě v šedesáti Hamleta, ne? Ano, pamatuju, moc pěkný to bylo, usnul jsem u toho. Ne, to nejde už dneska. Tenkrát se hlavně deklamovalo, takže bylo jedno, kolik je herci let. Hrál milovníky, dokud ho nedovezli na vozíku. Vždyť já, když jsem začínal v Divadle Jiřího Wolkera, tak jsem hrál dědky proto, že kolega Richter musel hrát v pětačtyřiceti prince a pionýry. Váš termín narození spadá do slunečního znamení Raka. Ti jsou známi svou náladovostí a tím, že na ně má silný vliv Měsíc. Jste něčím silně ovlivňován? Já se musím přiznat, že sice vím, že jsem Rak, ale nikdy jsem o tom nepřemýšlel. Jestli jsem ovlivňován Měsícem, tak to nevím. Špatně spím. Má to něco společného s Měsícem? Třeba, když je Měsíc v úplňku? No, já teda spím špatně celý měsíc. A když je v úplňku, tak zvlášť, protože to nespí ani náš pes. A tím pádem vyjeme oba. Jinak, že bych byl náladový, to jsem asi nikdy nepozoroval. A kromě toho Měsíce, je tedy něco, čím byste se nechal ovlivnit kdykoliv? Dobrým slovem. Nemám rád plané řeči, o kterých se někdy říká, že je to debata o umění. Takže akademický debaty o umění jsou pro mě ztráta času. Těmi bych se asi ovlivnit nenechal. Když jste mluvil o roli, která smrdí člověčinou, tak mi to připomnělo Igora Stránského, který říká, že má rád právě takové divadlo. No, my jsme vždycky byli takoví kumpáni. On byl sice ve Slováckém divadle dřív, ale znali jsme se už ze školy. Ale tady jsme se nějak sčuchli, takže jsme pak prováděli i velmi bohatýrské kousky. Takových blbostí, co jsme se nadělali. Třeba na terase herecké ubytovny jsme si dělali moře. Tak tuhle historku jsem už slyšela. Mohl byste ji převyprávět? Nám se narodily tenkrát ve velmi blízkém termínu děti. Jemu dcera, mně syn. Takže jsme byli jaksi vázáni doma. Na žádnou dovolenou se nedalo jet. Vzali jsme vždycky děti do kočárku, dolů do košíku jsme dali lahvové pivo a šli jsme na procházku. A pořád jsme vzpomínali, jak jsme ještě bezdětní byli u toho moře a jak nám tam bylo krásně. A teď jsme tak koukali na tu terasu a říkali si, jaký to má profil. Svažuje s k těm kanálkům, takže když se ty kanálky něčím ucpou, aby ta voda neodtékala, tak se tam musí udržet. No, a co my? Ucpali jsme kanálky, vyhodili z okna hadice, do obchodu zaskočili koupit několik pytlíků soli. Rozpustili jsme v té vodě tu sůl, ono to teda mělo hloubku asi tak deset až patnáct centimetrů v tom nejhlubším místě. A tam jsme se rochnili. Takže přestože jsme byli uvázáni k domovu, tak jsme měli moře. To byla krása. My jsme v podstatě s Igorem byli jediní majitelé privátního moře. To ani Viktor Kožený si to moře kolem těch ostrovů nemohl koupit. Ale to naše vlastnictví bylo přece jen čistší, protože to bylo moře divadelní. Děkuji za rozhovor. Andrea Helmichová (Převzato ze Zpravodaje UH - Červenec 2003)