Pitínskému se v posledních měsících začíná opět dařit. Získal cenu Divadelních novin za režii Ibsenovy Nory v brněnském Divadle v 7 a půl, zabodoval také v anketě Týdeníku Rozhlas, v němž posluchači Českého rozhlasu označili titulem Hra roku Pitínského rozhlasovou inscenaci Syn. Přípravu inscenace Liška Bystrouška vzali režisér i herci velmi vážně. Dokonce se namísto jedné z prvních zkoušek vypravili do lesů u Brna, kam Rudolf Těsnohlídek situoval děj své knihy. Jindy zase vzal Pitínský představitele revírníka Kamila Pulce do hájovny pod hradem Buchlovem, aby se přiučil od skutečného hajného, třeba správně nosit pušku. Když minulý pátek Pitínský ve Slováckém divadle oslavoval své čtyřicáté deváté narozeniny, dostal od uherskohradišťských herců jako dárek štěně dalmatina. Pojmenovali ho pes Lapák, podle jedné z hlavních postav inscenace. Pitínského Liška Bystrouška nebude sentimentální fraškou ze života lidí a zvířat. "Vše, co se v inscenaci odehrává, jsem vzal vážně. Bude to velká tragédie," komentuje inscenaci režisér. Vaše představení má podtitul Příběhy krve. Proč? Někoho by mohl název Liška Bystrouška zavádět, že půjde o dětskou žertovnou frašku, vtipný žánrový obrázek, ale naše pohnutky jsou opačné. Proto tento podtitul. Bude to fantaskní tragédie. A velká tragédie. Alespoň doufám. Je to představení o hlubokých a vážných věcech. Zamýšlí se nad vztahy člověka a zvířat. Chceme ukázat, jak někdy mohou být lidé neobyčejně krutí a zvířata citlivá a jindy zase krutost zvířat a pochopení lidí. Naše představení má také na jednu stranu řekněme eroticky laděné prvky, na druhou stranu je velmi zaníceně náboženské. Máte k Těsnohlídkovu námětu nějaký bližší vztah? Souivisí to s mou láskou k Brnu a jeho okolí, kterým jsem se hodně toulával. Přímo v Bílovicích nad Svitavou, kde se příběh lišky Bystroušky odehrával, jsem často navštěvoval přátele a všechna ta místa, o nichž Těsnohlídek píše, jsem důvěrně poznal. Samozřejmě jsem měl rád Těsnohlídka už předtím, třeba jeho milé soudničky. Na druhou stranu na člověka působil celý jeho hrůzný lidský osud. Znal jsem místo, kde spáchal v Brně sebevraždu, znal jsem domeček, kde bydlel. To vše se člověka osobně dotkne. Příběh Lišky Bystroušky proslavil svou operou Leoš Janáček. Inspirovala vás také stejnojmenná Janáčkova opera? Janáčkova hudba ne, ale ve scénáři jsou některé motivy z Janáčkova libreta. Například jsem respektoval to, že Bystrouška bude na rozdíl od Těsnohlídkovy knihy na konci zabita. V inscenaci jste využil i postupy japonského divadla. Chtěl jsem, aby pohyb herců byl vyspělý a delikátní zároveň, krásný a vycházející z jiných tradic, než by lidé čekali. Nemáme zvířecí kostýmy. Zvířata mají víc znaky lidí než zvířecí. Chtěli jsme se vyhnout popisnosti. V tom nám pomáhal Igor Dostálek, který je velkým znalcem japonského divadla. Očekávám, že divadelní metodika vycházející z japonského divadla vtiskne zvířátkům pohyb neokázalý a neviděný, zároveň velmi vnitřně vědoucí a hbitý. Navíc se v představení světy lidí a zvířat v nečekaných chvílích prolínají. Chcete se tedy vyhnout tomu, aby herci vypadali jako zvířata, ale divák přesto musí hned poznat, že představují zvířata? V podstatě jde o to, aby měli duši zvířat a dovedli ji pochopit a ztvárnit. Ne hloupě vyplazovat jazyk nebo dělat přemety. Japonské divadlo je schopnější vyjádřit vnitřní podstatu věcí? Nevím, jestli je schopnější, ale je mnohem intenzivnější a vnitřně soustředěněji dokáže upozorňovat na různé stopy a napětí lidského těla. Nesměřuje přímočaře k improvizacím, ale je vědomější a kultivovanější.