Ladislavu Košíkovou asi netřeba čtenářům ani divákům Slováckého divadla příliš představovat. Kromě toho, že je učitelkou tance na Základní umělecké škole, mnohaletou choreografkou Hradišťanu, souboru, který sama od svých 14 let navštěvovala jako tanečnice, choreografkou vlastního Tanečního studia, s nímž udělala nejeden slavný projekt jako např. Českou televizí zfilmovaný Rok na vsi, se s jejím jménem setkáváme s milou a četnou pravidelností právě na hradišťských prknech znamenajících svět. My jsme se tentokrát spolu sešly v předvánočním čase, abychom si povídaly o tanci, pohádkách a Vánocích. Její myšlenky totiž momentálně patřily dětem a "taneční" pohádce Hanse Christiana Andersena Červené střevíčky, na které spolupracovala a která měla ve SD premiéru tradičně na Štěpána. Přestože nyní máme už ty radostné svátky snad všichni šťastně za sebou, můžeme si jejich krásnou atmosféru znovu připomenout. Výčet inscenací, u kterých je tvoje jméno, by byl opravdu dlouhý. Kudy ale tvé kroky do SD vedly a vzpomínáš si na svou první zdejší spolupráci? Pro práci ve Slováckém mě oslovil Igor Stránský. Nejdřív, a to je zajímavé, to bylo právě pro pohádku Vojtěcha Vackeho O Honzovi a moudré víle Rozárce. Myslím, že to bylo v r. 1995. Byla to krásná práce už jenom proto, že byla první. A od té doby trvá spolupráce nejen s režisérem Stránským dodnes. Nezapomenu např. na Šumaře na svatbě, Novou komedii o Libuši, Jeřábí peří, Nikolu Šuhaje, Radúze a Mahulenu, Pláňku, Gazdinu robu, Bratry Karamazovy a mnoho dalších. Vnímáš nějak odlišnost práce s tanečníky a s herci? Je to jiná práce. Ve škole i v Hradišťanu je člověk svým pánem, dělá si své vlastní věci, vybírá si hudbu, tvoří si více méně podle svých představ, kdežto v divadle je třeba přizpůsobit se režisérovi, tématu hry. Člověk se musí naučit komunikovat s lidmi na jevišti, které nezná, hledat s nimi a s režisérem společnou řeč, sžít se s hrou: gestikulací vytvářet vývoj psychologie postavy, vžít se do určitého historického období, etnické skupiny apod. Např. při přípravě Šumaře na svatbě jsem se učila židovské tance a vydala jsem se i do pražského Židovského muzea studovat židovské zvyky. Každé povolání má své plus a mínus. Ale já si myslím, že všechno člověka nějak obohacuje, má z čeho čerpat sílu a inspiraci pro práci další! Tvá nejčerstvější spolupráce s režisérem Igorem Stránským je opět na pohádce. Jakou roli hraje tento žánr v tvém životě? Díváš se třeba o Vánocích na pohádky? Dívám se (nebo poslouchám v rozhlase) nejen o Vánocích, ale každé nedělní odpoledne. Stalo se to u nás doma téměř rituálem. Dopoledne máme zkoušku v Hradišťanu a po obědě zasedáme k pohádce. Je to pro mě jednak úžasná relaxace, a navíc je to takové krásné zakončení týdne. V pohádkách totiž vždycky zvítězí dobro, a člověk během celého týdne prožije spoustu věcí, nejen těch nejlepších. Ale vždycky, jak to dobro v nedělní pohádce zvítězí, tak zvítězí dobro v celém tom týdnu. Všechno se tak nějak usměje a to špatné se smaže, zkrátka díky pohádce zvítězí koncem týdne dobro. Vyprávěla jsi pohádky svým dětem? Vyprávěla jsem jim pohádky, četla jsem jim pohádky. A jim nestačila jedna pohádka, chtěly vždycky poslední pohádku, pak poslední pohádku naposledy a naposledy poslední naposledy. To byl takový slogan. Nejdřív jsme četli Boženu Němcovou, potom se při té poslední pohádce zhaslo, a to už se vymýšlely příběhy jako třeba o peřince, která nechce být pod hlavou, nebo o tužce, která se zlomí, protože Jituška nechce spát, a ráno nebude mít čím malovat a tak podobně. Nemáš pocit, že se v dnešní moderní době vypráví míň? Myslím si, že jsme dnes trochu líní vyprávět, a taky je všechno hodně uspěchané. A přitom musely být dřív krásné ty večery, kdy se sedlo, nebyla elektrika, a teď se jen povídalo a povídalo... Máš oblíbeného pohádkáře a oblíbenou pohádku? Boženu Němcovou a její pohádku O dvanácti měsíčkách. Na pohádce mě vždycky fascinoval princip opakování, který právě činí pohádku pohádkou, a to je ve Dvanácti měsíčkách dodrženo maximálně. Činí ji to dynamickou, napínavou a poetickou. Co se ti vybaví, když se řekne Hans Christian Andersen? Malá mořská víla. Vybaví se mi Dánsko, nábřeží v Kodani a socha Malé mořské víly, u které jsem seděla a hleděla do mořských vln. Byli jsme tam na zájezdě s Hradišťánkem a všichni jsme si ji pro štěstí ošahali. Je celá oleštěná, jak si na ni každý chodí šáhnout pro štěstí, a je velice hezká, prostě pohádková. Andersenova pohádka Červené střevíčky je také krásný příběh o tančící Karin, zlém kejklíři Snoggovi a němém tanečníku Jemmovi. Čím tě lákala jako choreografku? Samozřejmě tím, že je to pohádka taneční. Mohu zde zúročit prvky hned ze tří tanečních žánrů: něco z baletu, ale i lidového tance, protože z prosté dívky Karin se stane baletka, která naráz - obutím kouzelných střevíčků - dělá piruety, arabesky, točí se a stává se z ní krásná tanečnice. A dále jsou tam mimické prvky, což je další zajímavá taneční půda - pantomimický tanec. Velkým plus je ale i výborně zvolená hudba Camilla Saint-Saënse. A samotný Andersenův příběh je krásný a má určitě dětem co říct. Navíc práce vzniká v období Adventu, kdy člověk by se měl ponořit sám do sebe a udělat si pořádek ve své duši a taky doma... i s tím je to spojeno. Na pořádek v domácnosti tím pádem, že pohádku dělám, moc času nezbude, ale na druhé straně ho věnuji na něco dobrého. A udělat radost dětem určitě stojí za to, aby si člověk něco ze svého poklidu odepřel. K Vánocům patří spousta rodinných zvyků. Jak probíhají vaše tradiční Vánoce? Štědrý den a vánoční svátky vůbec trávíme v kruhu rodinném. Má to opět své rituály. Od rána je slavnostní nálada, zdobíme a krášlíme celý dům, zpíváme koledy. Vyvrcholí to večer, kdy po rozdání dárků všichni vezmeme hudební nástroj, protože všichni z rodiny na něco hrajeme, a kdo nehraje, ten si vezme triangl nebo bubínek, a zpíváme koledy až do "půlnoční". A pak jdeme na Půlnoční mši, a tak slavnostně to narození prožijeme. Ještě před Vánoci pečeme s maminkou a dcerami cukroví, máme takovou tradici magického čísla 12, takže dohromady uděláme dvanáct druhů cukroví. Nesmí se to předem jíst, to je pověra. Dál se od dob, kdy byly děti malé, traduje krmení labutí. Aby neviděly přípravu stromečku a dárků, chodil manžel s dětmi krmit labutě. Když se vrátili, tak už tam byl "Ježíšek". Doteď, i když jsou děcka veliké, jedna má čtrnáct a jedna dvacet let, musí jít na Štědrý den s tatínkem krmit labutě. Nejen z filmu "Jak vytrhnout velrybě stoličku" víme, že baletky nesmí na hory. Může si choreografka vyjet na lyže? Já jezdím na lyže, já jsem dokonce celostátní lyžařská instruktorka! Jezdila jsem s rodiči na hory už tak od dvou tří let. A pak když jsem učila v Osvětimanech - což bylo mé první povolání, učitelka "národní školy" a hudební výchovy -, tak mě vyslali s dětmi na hory. Musela jsem si udělat instruktorský kurs, potom krajský a nakonec celostátní. Jsem teď tzv. lyžařský monitor - můžu tedy školit případné zájemce z řad herců. Baletky neberu, ty to mají opravdu zakázané. Věřím, že pohádka Červené střevíčky může některé ratolesti přivést na myšlenku, že by chtěly také být takovým tanečníkem jako Jemmo nebo takovou baletkou jako Karin. Tanec ale není jenom to krásné, za každým ladným pohybem jsou měsíce, možná i roky tvrdé práce. Co by se měl případný adept tance naučit, na co by se měl připravit, máš ty jako taneční pedagožka nějaké krédo? Samozřejmě, že tanec a hlavně balet je dřina, stejně jako každé umění, když se dělá profesionálně, ale já si myslím, že by to mělo vzniknout od takového krásna, které člověk buduje v sobě, krásného pocitu na těle, ale i na duši. Já říkám, že tanec je řeč těla, ale i duše, musí se tancovat tělem i duší dohromady. A to říkám všem, nejen dětem ve škole, tanečníkům v Hradišťanu, ale jinou formou i hercům na jevišti. Je třeba dát do tance "něco ze sebe", aby měl nejen svou formu, ale i vnitřní sdělení. Proto vedu nejmladší děti v přípravce, prvním a druhém ročníku hlavně k tomu prožívat tanec jako krásné pocity, vnímané skrze své tělo. Hodně pracuji s improvizací, moderní současnou hudbou, kde je spousta rytmických a dynamických změn. Ve vyšších ročnících samozřejmě přistupuje už i technika. Postupně se dává pohybům určitá forma - jak správně propnout nohu, vyrovnat záda, co dělat s hlavou... Mít propracované tělo je pro tanečníky důležité, aby mohli dobře skákat, aby měli jistý rozsah pohybový, kloubní. Tělo je totiž jako hudební nástroj, který musíme umět správně naladit a naplno rozeznít. Dobře ovládané svaly jsou totéž co kolíky a klapky hudebního nástroje. A je-li tělo chrám, ve kterém sídlí duše, pak ten chrám musí být krásně postavený, aby se té duši v něm dobře vedlo. Vlastní kreativita je ale důležitá ve všech ročnících - nejde jen o to dokázat správně opakovat cizí pohyby, ale i o to dokázat být sám sobě choreografem a vytvořit si třeba v desíti letech vlastní skladbičku. A otázka na závěr: co tě čeká v nejbližším čase? S režisérkou Magdalenou Krčkovou a Komorní operou JAMU připravujeme Janáčkovu operu-balet Rákocz Rákoczy. Je to velký projekt vznikající ke 150. výročí Janáčkova narození, v rámci festivalu Janáčkovo Brno. Budou se na něm se mnou podílet tanečníci z Hradišťanu, zpívat bude Brněnský akademický sbor za doprovodu Filharmonie JAMU a pokud se všechno podaří, tak jak má, premiéra bude 26. ledna v Městském divadle Brno. Děkuji za krásné povídání, přeji hodně úspěchů v tanci i divadle a k premiéře zlomte vaz! (Převzato ze Zpravodaje UH - Leden 2004)