Máchova próza stála dosud stranou zájmu divadelníků, ačkoliv vzhledem k její dramatičnosti i napínavému syžetu je to určitě škoda. V popředí stojí motiv pomsty starého cikána Giacoma, který zavraždí hraběte Valdemara z Borku. Mstí se tak za svedení své milenky Angelíny, ale bezděčně i za potupu židovské dívky Ley, do níž se mladý cikán, jeho adoptivní syn, zamiloval. Mladý cikán v zabitém nakonec poznává svého skutečného otce, což je paradox, který známe už z Máchova Máje. Na pozadí složitých dějových peripetií se otevírá řada témat od klasické otázky smyslu lidské existence přes rozpor mezi snem a skutečností až po velké téma touhy po spravedlnosti.
Režisér Pitínský ve spolupráci s dramaturgyní Ivou Šulajovou akcentuje především téma poutnictví a hledání sebe sama. Cikáni - to je obrazné pojmenování pro ty, kdo nemají svůj domov a stále bloudí světem, jsou to lidé z okraje společnosti, ale současně lidé velkých emocí a tužeb. Přesah k dnešku vyjádřil režisér například tím, že místo houslí dal cikánům do ruky elektrickou kytaru a klávesy. Takto vyzbrojeni vstupují Giacomo s adoptivním synem do Hotelu U Kostničního kamene, což je v inscenaci označení pro hostinec, v němž žije starý Žid se svou dcerou Leou. Symbolické významy nese i hudební vyznání o trpkém osudu vyděděných národů, po němž Židovka a Cikán, takto přímo reprezentanti vyděděnců, nečekaně, ale o to živelněji končí v láskyplném objetí.
Těžko inscenátorům vyčítat, že Máchovu prózu ve výkladu poněkud zploštili. Problém vidím spíš v žánrovém ukotvení inscenace, která plave kdesi mezi klasickou tragédií, pouťovou groteskou a nervy drásajícím hororem. Nosným stylovým pojítkem se naopak stává inspirace v němém filmu, konkrétně ve snímku Karla Antona z roku 1921, jenž byl údajně jednou z dílčích inspirací k tvorbě scénáře. Mimochodem - tento snímek pojí s Pitínského inscenací nejen stejná touha originálně vizualizovat lyriku, ale i snaha zpřehlednit pro diváka jinak neobyčejně komplikovaný literární syžet. Inscenace zachovává logiku děje, byť s pomocí časoprostorových střihů a nekonvenčně řazených retrospektiv a komentářů. Efektní je ovšem také výprava Evy Jiřikovské, která navrhla propracovaný interiér tajuplného hostince, aktéry oblékla do moderních kostýmů 20. století a nepochybně v úzké spolupráci s režisérem vytvořila také několik symbolických kulis. Patří mezi ně např. skokanské prkno na okraji jeviště, které v prologu inscenace slouží jako místo milostného dovádění Giacoma s Angelínou, v závěru pak s hrůznou věrohodností rozhoupá tělo oběšence.
Co na hradišťském souboru vždy opakovaně udivuje, to je kázeň a pokora, s níž slouží režijnímu výkladu. I v tomto případě jde o kompaktní kolektivní herectví, jehož společnými rysy jsou maximální soustředění, precizní stylizace a vypjatá expresivita. Z mnoha pozoruhodných výkonů bych rád jmenoval alespoň Jiřího Hejcmana v roli vysloužilého vojáka Bárty, který šokuje strhujícím spádem svého vyprávění, či Jitku Joskovou v úloze Angelíny, jež se představuje v podobě půvabné bezstarostné dívky, ale i jako šílená žebračka vzbuzující hrůzu a soucit.
O poslední inscenaci Jana Antonína Pitínského by se dalo napsat i říci mnoho. Jednu informaci však považuji za zásadní: v Uherském Hradišti vznikla další skvostná inscenace, která ukazuje bezbřehé možnosti současného divadla. To, že Máchův text posloužil vlastně jen jako inspirace pro nové umělecké dílo, je nakonec zpráva radostná. 
                                                                                                                                                  David Kroča