* V případě Portugálie mluvili i maďarští kritici o českém humoru. Hodnotili podobně i další vaše hry? Otázka českého humoru se objevila poprvé u Portugálie, ale já si myslím, že podobný typ humoru je i u Modré, modré, modré a ve Šťovíku a pečených bramborách. Samozřejmě, že si nevymýšlím pro každou hru jiný typ humoru, zřejmě to vychází ze mě a kritika to pak srovnává s českým humorem. * V čem je podle vás specifikum českého humoru? Nemyslím si, že jde jen o český humor, ale spíš o český přístup k životu, který maďarské publikum zná především z literatury a filmů. Nejdůležitější je však hluboká lidskost. * Portugálie se ze zahraničí hrála patrně nejvíc v Česku. Pochopily podle vás české inscenace ducha hry? Všechny inscenace byly různé. Portugálie je tragikomedie a jsem rád, když je tragika i komika v inscenaci vyvážená. Nicméně na představení svých her se nedívám hodnotitelským okem, přistupuju k nim jako divák a snažím se bavit. Slyšel jsem, že pokaždé hru herci rádi hráli, a to je pro mě největší ocenění. * Zdá se mi, že tématem jak Portugálie, tak Modré, modré, modré je zjištění, že není těžké vyrazit do světa, těžší je naopak najít sílu zůstat. S tím souhlasím. Použiji otřepané klišé, že je skutečně obtížné vycházet s lidmi, vydržet spolu. Politika v posledních letech společnost v Maďarsku velmi rozděluje a to jsem se snažil v Modré, modré, modré rovněž zachytit. * Modrá je sice název písničky, která ve hře zní, ale evokuje také Evropskou unii (a unii cirkusů, do které se snaží hrdinové vstoupit). Podle hry se trochu zdá, že jste euroskeptik? Právě naopak. Problém neleží v Evropské unii, ale v nás, že totiž máme strach, obavy. Vnitřní pocit, že bychom se měli v něčem zlepšit, vyrovnat se někomu, nás zneklidňuje. * Děj Modré jste zasadil do cirkusového prostředí. Jaký máte vztah k cirkusu? Nemám ho rád. Kdykoliv jsem byl v dětství v cirkuse, cítil jsem se špatně. Bylo mi líto zvířat, nikdy jsem se nesmál klaunům a příšerně mě nudily kouzelnické výstupy. Když jsem viděl akrobaty ve vzduchu, měl jsem dlaně zpocené hrůzou, aby nespadli. Avšak Modrá, modrá, modrá není o cirkuse, ale o lidech, kteří v cirkuse jsou. Obecně se mi na cirkuse líbí, že lidé jsou v něm odkázáni jeden na druhého, že si pomáhají a že tvoří společně. Většinou mě dojímá, když vidím nějakou skupinu, která spolu drží. Takový pocit mi chybí v dnešní maďarské společnosti. * Má cirkus Filadelfia z hry Modrá, modrá, modrá nějaký reálný předobraz? Ano. Když jsem měl v úmyslu napsat hru o nějakém společenství, které se rozpadá, našel jsem si jeden kočovný cirkus. Navštívil jsem jej a pozoroval celý den, jak cirkusáci žijí, co dělají a jak to ovlivňuje představení. Viděl jsem, že je to strašné a zároveň krásné. Řemeslo, které je naprosto zastaralé a není o ně zájem. Jenomže je to jediné, co ty rodiny umějí, co si předávají z generace na generaci. Když jsem na závěr dne šel na představení, v hledišti seděli tři diváci. Vystupující měli oblýskané kostýmy a otrhané flitry, ale když ti tři diváci tleskali, tak jim svítily radostí oči a člověk nevěděl, jestli se má dát do smíchu, nebo do pláče. * Sledoval jste pak ještě osudy toho cirkusu? Nevím, jak dopadl. Ale myslím, že funguje a bude fungovat, protože tři diváci se vždycky najdou. * Dáváte často postavám zvláštní jména, třeba Jahůdka, Mašle či Strouhanka. Odkud se tato výmluvná jména berou? To je různé. Například u postavy dívky Mašle z Portugálie jsem se zeptal svého malého synka, jak by pojmenoval roztomilého pejska a on řekl, že Mašle. V Modré, modré, modré je muž, který se jmenuje Strouhanka, což mi evokuje něco tvrdého, ale zároveň to neuráží. Jméno postavu charakterizuje. Mám ovšem figury, které jméno vůbec nemají. V Portugálii je například farář jen farář a manželka manželka. To také není náhoda, důležité je sociální postavení postavy. * Jde o záměr, že byla Modrá uvedena u nás poprvé ve Slováckém divadle? Prý jste se o hře zmiňoval při své první návštěvě Uherského Hradiště a dokázal jste si herce v ní představit. Jsem poctěn tím, že se Modrá, modrá, modrá hraje právě ve Slováckém divadle. Skutečně jsem se o hře při mé poslední návštěvě jen zmínil a divadlo si ji vlastně objednalo. Tenkrát jsme mluvili i o tom, že bych napsal hru přímo pro soubor Slováckého divadla, a to by bylo zajímavé. Ještě se mi nestalo, že bych psal hru pro konkrétní soubor, natož pak zahraniční. * Nejdůležitější je podle vás nikoli příběh, ale uzavřená prostředí společenství lidí, ve kterých vznikají vztahy. V jakých dalších vodách po manéži, fotbalové šatně a vesnici zalovíte? Zatím nevím. Je pravda, že vždy hledám prostředí jako první. Dalším krokem je vymyslet postavy a jejich charaktery, pak se na ně nabaluje zápletka. Například u hry Šťovík, pečené brambory jsem měl v úmyslu napsat příběh pro tři postavy, které jsou někde, odkud není úniku, což opět vytváří tragikomickou situaci. Měl jsem spoustu blbých nápadů, že jsou zavření třeba ve výtahu. Konečně mě napadlo, že by to mohli být tři sudí. Ať se mezi nimi o přestávce semele cokoliv, žádný z nich to nemůže zapíchnout a odejít domů. Naopak jsou odkázáni jeden na druhého. Takže vlastně nemám představu, že bych chtěl napsat hru třeba v bazénu... Ačkoliv to není špatný nápad. KATEŘINA KOLÁŘOVÁ, s přispěním Josefa Kubáníka