I když se nesluší ptát se dam na utíkající čas, vy se jím netajíte. Jak dlouho jste věrná Slováckému divadlu?

Utíkajícím časem se opravdu netajím, utíká nám totiž všem stejně a je jen na nás, jak s touto konstantou naložíme. I když jsem do Slováckého divadla nastoupila v roce 1979, což je letos neuvěřitelných 30 let, věrná jsem mu mnohem déle, tuším že někdy od roku 1960. To už jsem jako studentka měla předplatné, pořízené nejen „vlastní pílí", ale také zásluhou naší češtinářky, paní profesorky Marie Hladké. Byla zapálená pro literaturu a divadlo a vedla nás k takovým ušlechtilým koníčkům. Jsem jí za její kultivaci dodnes moc vděčná

Kudy vedly vaše cesty do divadelního zákulisí?

Do divadelního zákulisí o něco později než do sekretariátu ředitele, tam mířily moje kroky jako první. Ale vážně  - do Slováckého divadla mě přivedla nutnost změnit zaměstnání a s tím související náhoda. Objevila jsem v regionálním tisku inzerát, že divadlo hledá administrativní pracovnici do sekretariátu ředitele. Podala jsem si žádost a po několika návštěvách tehdejšího pana ředitele PhDr. Bimky jsme se na mém nástupu dohodli. Byl stanoven na 1. ledna 1979. Přestože mně nastínil spíše negativní stránky práce u divadla, odcházela jsem ze všech těch jednání s pocitem, že bych právě o toto zaměstnání moc stála.

A musím říct, že jsem nikdy toho rozhodnutí nelitovala

Jaká je vlastně náplň vaší práce?

Do mé nynější funkce, která se nazývá „tajemnice uměleckého provozu", jsem byla jmenována asi v roce 1988. Do té doby jsem byla pracovnicí sekretariátu ředitele s běžnou pracovní náplní, což je podle mínění většiny hlavně povinnost vařit kávu - a dobrou. Moje současná práce je velmi různorodá, velmi pestrá, náročná, odpovědná. Od pravidelného ranního rituálu rozdělení pošty  adresátům, plánování představení na jednotlivé týdny a dny, přes důslednou spolupráci s externími pracovníky (a že jich divadlo má v některých inscenacích docela početně - dětí i dospělých), spolupráci s hostujícími režiséry, zajišťování plynulé organizace pronájmů sálu divadla, až po vedení agendy sekretariátu ředitele. To znamená hlídat termíny, smlouvy s uměleckými agenturami, což je souhlas autora či jeho dědiců s provozováním her, mít o všem přehled, vyřídit vždy věci pokud možno k plné spokojenosti tak, aby celý ten provoz jel jako dobře promazaný stroj. No a samozřejmě být k dispozici řediteli divadla. A když je nejhůř, obstarat rychle rychlé lékařské ošetření....

Za celá ta léta jste jistě zažila spoustu infarktových situací. Zavzpomínejte, prosím, na některou.

Asi vás zklamu, moc jich nebylo. Takové ty běžné infarktovky, kdy vám vrátná domů v podvečer zavolá, že se někdo nedostavil do divadla, přestože za půl hodiny má začít představení a onen zbloudilec nebere nebo má vypnutý mobilní telefon, ty  vám sice spolehlivě vysuší hrdlo, ale většinou se nakonec vyřeší, protože máme vše dost dobře organizačně pojištěné. Ty nepočítám. I když bych je samozřejmě nechtěla zažívat často. A  opravdu zásadní situaci, kdy se člověku zatmí před očima a podlomí kolena, tu jsem naštěstí zažila jen jednou.

O co šlo?

Z provozních důvodů bylo nutné vyměnit původně naplánované představení za jiné. V tom „jiném" ovšem byla obsazená herečka, která měla ředitelem divadla povolené volno, byla v Praze a já jsem si  neuvědomila, že jí musím zavolat, aby se vrátila. Takže informace inspicienta, že za půl hodiny začínáme, sál je plný školáků a jedna z účinkujících stovky kilometrů vzdálená, způsobila šok. Díky ochotě všech, kteří se většinou vždy v takové chvíli postaví za „viníka" jako jeden muž, se bleskově řešení našlo. Úprkem jsme s režisérem Domesem pádili do bytu herečky Mirky Kolářové, která byla ochotna k okamžitému převzetí záskoku (ta role naštěstí nebyla hlavní) a představení se s půlhodinovým zpožděním odehrálo.Z portálů se tehdy napovídalo ze všech sil. No a záskokový honorář musel uhradit samozřejmě ten, kdo vše zavinil. Od té doby jsem si ještě pilněji platila pojištění „proti chybnému rozhodnutí".

Diváci znají herce především z divadelního jeviště, vy s nimi však přicházíte do kontaktu den co den. Jací jsou v civilu?

Jako my všichni ostatní .Mají své radosti, starosti, přání, plány. Když jim tleská plné hlediště, jsou šťastní. Mám na naše herce ten nejlepší názor a mám je ráda. Jsou nesmírně pracovití, tráví spoustu svého volného času v divadle, aby se buď zdokonalovali nebo vymýšlejí něco nového, čím potěší diváky a divadlo opět upoutá pozornost veřejnosti něčím výjimečným

Na začátku září jste získala interní cenu Dobrý duch zákulisí, jakožto nejužitečnější člověk v zákulisí divadla. Co jste si myslela, když ředitel oznámil vaše jméno?

Samozřejmě jsem měla velkou radost, zároveň mně bylo líto kolegů kulisáků, kteří vznik ankety iniciovali, aby měli šanci také někdy získat ocenění své práce. A že by si cenu v našem divadle zasloužil kulisák každý, o tom není sporu. Jejich práce, ač se to nezasvěceným nemusí zdát, je velmi odpovědná a náročná, nejen na čas, ale i na um a šikovnost a pohotovost.

Ačkoliv jste zaměstnankyní divadla, i vy jste si koupila předplatné. Jak si užíváte divadelní premiéry, když často víte, jak vznikaly?

Předplatné jsem si koupila před mnoha lety, abych měla své místo jisté a jak říkáte, mohla si premiéru užít. Během jejího studování  nemám čas chodit se dívat do hlediště a sledovat - třeba v generálkovém týdnu - jak se představení vyvíjí. A ani to nechci. Já chci  přijít na představení nezatížená subjektivními komentáři druhých. Chci si to užít jako divák, ne jako zaměstnanec. I když je to trošku složité. Přece jen se někdy tak docela nedokáži oprostit od vztahů s lidmi na jevišti, které znám víc než běžný divák. Před premiérou musí být člověk až do poslední chvíle ve střehu, zda jsou v  pořádku objednané noclehy pro hosty, zda je zajištěn dostatečný počet kytek, zda jsme na někoho ohlášeného nezapomněli se vstupenkou. A pokud ne, bleskově sjednat nápravu. Takže až když  jsou věci v pořádku, usedám do hlediště a začínám si užívat.

Jaký žánr je vám blízký?

Nemám vyhraněný oblíbený žánr. Nemusím ty rádoby veselohry, kdy jde okatě z jeviště do hlediště snaha rozesmát diváka za každou cenu. Spíš  bych si vybírala titul podle autora, režiséra a eventuelně divadla, kdyby taková možnost existovala, kdybych žila ve velkém městě, kde by nabídka byla široká.

Už jste viděla celou řadu inscenací. Na jaký z titulů příštího roku se těšíte tentokrát a proč?

Za těch třicet let ve Slováckém divadle jsem vynechala jen asi dvě nebo tři premiéry maximálně. Takže jsem zhlédla úctyhodný počet představení. A z těch chystaných pro příští divadelní sezónu? Těším se zvědavě a moc na Bambiland Elfriede Jelinek - jednak pro autorku samotnou a také proto, že režie Jiřího Honzírka přinese ve spojení s textem jistě opět neobyčejný zážitek, jak tomu bylo například při jeho režírování hry Medeia. Ale ráda bych poznamenala, že se těším na všechny nové premiéry. Předplatné 2010 mě nadchlo nejen po stránce výběru titulů, ale také po stránce výtvarného nápadu. Je neobyčejné, jedinečné.