Martine, jak vzpomínáte na začátky zkoušení komedie Večer na psích dostizích?
Dostal jsem se do party ostřílených hráčů. Od začátku jsem měl ze zkoušení dobrý pocit. Na zkouškách vládla uvolněná atmosféra, nechyběl humor a nikdo si na nic nehrál. Byla to jednoduše skvělá konstelace a já jsem si jako nováček nemohl přát lepší začátek.

Neměl jste před kolegy, které jste v podstatě viděl poprvé, trému?
Samozřejmě měl. Tomáše Šulaje jsem už znal z Oidipa v Mahenově divadle, kde jsem součástí chóru, ale to bylo spíš od vidění. Před první zkouškou jsem byl pořádně nervózní. Ale kluci od prvního seznámení nastolili atmosféru, ve které se zkoušelo úplně bez problémů. Samozřejmě se to neobešlo bez nováčkovského popichování, které k tomu tak trochu patří. To šlo nejlíp Davidu Vaculíkovi (smích), ale vše jen v mezích humoru!

Zkuste, prosím, pro diváky Večer na psích dostizích nějak charakterizovat. Co si pod názvem Večer na psích dostizích představit?
Je to taková trpká komedie, příběh skupiny mužů, kteří nejsou spokojení se svými životy, ale nedokážou to změnit. Celé se to točí kolem dostihového psa, kterého společně koupili a který jim má přinést lepší zítřky. Hra se odehrává v den prvního dostihového večera, ale ne všechno výjde podle plánů…

Někteří herci říkají, že se jim špatně hrají postavy, se kterými nemají nic společného, jak to máte vy?
Abych pravdu řekl, mám někdy opačný problém. Když jsem poprvé četl Večer na psích dostizích, měl jsem pocit, že s Dannym toho mám společného hodně. To má pak člověk pocit, že může hrát sám sebe. Divák chce ale na jevišti vidět něco víc, než jen postavu.