Miloslava Janíková je ta, která se mezi prvními dozví, když herečka upadne z jeviště a zlomí si nohu. Mnohdy volá sanitku, většinou ale telefonuje umělcům a klidným hlasem oznamuje, že došlo k problému, který se řeší a zcela jistě vyřeší. Vzápětí usedne s ostatními spolupracovníky nad plány divadla a hledá to nejlepší řešení. Všechno s klidem, elegancí a vtipem. Jakmile potíže odstraní, usedne za počítač a snaží se rozvrhnout divadelní čas tak, aby umělci měli dostatek prostoru na tvorbu a splnili všechno, co splnit mají. U toho v pravou chvíli zdravě svačí, zvedá telefony a s úsměvem odpovídá na jakékoliv otázky. Že se v divadle ptá kdekdo na kdeco, není potřeba připomínat. Když je potřeba plynule přejít do německé konverzace, není problém. Když je potřeba zavolat ministru, taky není problém. Člověk by řekl, že tak křehká dáma takové nároky nemůže unést. Omyl. Miloslava Janíková je nese s důstojností, kterou by jí mohly o mnoho let mladší kolegyně závidět. A jsme u toho… Je neslušné zmiňovat při takové příležitosti věk a je to i zbytečné. Stejně by pravdě nikdo neuvěřil. Douška o životním jubileu stačí. Na závěr tedy jen dvě přání. Divadlu, ať má ve svém čele pořád dámy na správných místech a paní Janíkové, ať má stále, jak sama s oblibou říká „podař“.