Začnu asi otřepaně, ale proč jste si vybral právě Klub sebevrahů? Jelikož jsme věděli, že bude naše inscenace vznikat souběžně se Žebráckou operou - ve které hrají všechny dámy hradišťského souboru – hledali jsme s dramaturgyní Hankou Hložkovou komedii vyloženě pro pány. Což bylo sice pouze technické, leč zcela zásadní hledisko. A tak když jsme narazili na Pivovarovu (Marek Pivovar, autor hry – pozn. red.) dramatizaci známé Stevensonovi trilogie (přesněji řečeno její první části), jenž byla navíc ještě velmi vtipná a nabízela spoustu prostoru pro domýšlení a rozvíjení daných situací, nebyl důvod, proč do Klubu sebevrahů nevstoupit. Jak byste na vaši novou hru nalákal diváka, který například nikdy nebyl v divadle, nezná knižní předlohu a navíc ho vyleká trošku pesimistický název? Jestli nebyl nikdy v divadle, není lepšího kontaktního místa s „kravaťáckou„ kulturou než právě Malá scéna – v přilehlém baru si koupíte pivo (nebo kávu) a pokud Vám to některý z herců během představení k pobavení publika nevypije, můžete si ho vychutnávat spolu s komedií přímo u stolu v hledišti. A pesimistický název? Podle toho se rozhodně neřiďte. „Jáchyme, hoď ho do stroje” vypadá podle názvu taky drasticky a nakonec krev aby člověk pohledal… Hlavními hrdiny jsou princ a jeho věrný tajemník, kteří tajně vstupují do společnosti lidí, které omrzel svět… Také vás již někdy svět omrzel? A vstoupil byste vy sám do podobného klubu? Vážně o tom nechci ani uvažovat a tak s mírnou nadsázkou - kdybychom ve středu neuspěli v baráži s Norskem, neměl bych k tomu daleko, ale naštěstí vše dobře dopadlo. V rozhovoru na stránkách vašeho divadla jsem se dočetla, že jste do inscenace „namixoval” také trochu té předvolební satiry. Je pro vás důležité, aby hra promlouvala k aktuálnímu dění ve světě? Vždy je pro mě podstatné, aby divák cítil, že dění na jevišti je mu něčím blízké, že jednotlivé mikrosituace sám prožívá či by mohl prožívat. A co se týká politického podtextu, ten se přímo nabízel – neboť volit jistou politickou stranu, může být také solidní sebevražda! Jaký druh humoru je vám blízký? A co vás dokáže nejvíc rozesmát? Asi to nedokážu přesně vymezit, ale vlastně ano – ten který mě rozesměje nebo alespoň pobaví. A v poslední době mi záruku smíchu nejčastěji poskytuje čtyřletá dcera Veronika. I když při zkoušení „sebevrahů” jsme se taky nasmáli dosyta. Teď jen, aby se ta energie přenesla i na diváky. Pevně v to věřím. Kdyby se Marek Pivovar rozhodl zdramatizovat i další dva díly Stevensonovy trilogie, lákalo by vás udělat ještě Klub sebevrahů I a II? Prostě takový divadelní seriál? Na úspěšná pokračování příliš nevěřím a ani by to nebylo možné. Ovšem proč, to nemohu divákům „prvního” dílu prozradit. V Klubu sebevrahů se objeví téměř celá pánská část souboru a pouze jedna žena. Nemáte obavy, že taková chlapská přesilovka odradí mužské fanoušky vašeho divadla? Ta dáma bude na jevišti sice jen chvilku, ale zato velmi spoře oděna… A hlavně na pánskou komedii budou jistě v hojném počtu chodit dámy – divačky, a ty jsou pro pány – diváky mnohem přístupnější než ty z jeviště. Stačí jedno šikovné pozvání k baru – ale nechci radit. Vy sám jste herec. Nelákalo vás střihnout si nějakou postavu? Někteří režiséři se přece rádi obsazují, často i do hlavních rolí ve svých inscenacích či filmech… Kdepak. Jako herec vždy zcela zásadním způsobem spoléhám na usměrňující pohled zvenčí – tedy režiséra. Nehledě k tomu, že režijní úkoly a povinnosti mě pohltili natolik, že na nic dalšího bych už nenašel energii, ani myšlenky. Jako režisér jste se už podepsal například pod úspěšnou komedii s Tomášem Šulajem v hlavní roli – Autobus na lince 21. Jak jste se vůbec dostal k režírování a baví vás víc hraní, nebo režírování? Vždy mě hodně bavilo něco organizovat pro druhé. Na základní škole jsem pro kamarády pořádal závody v atletice a cyklistice, turnaje ve fotbale nebo stolním tenise. A režie je taky hodně o organizaci a spojování více drobností do jednoho celku. No a konkrétní podnět k první skutečné režii mi dal kamarád a tehdejší kolega Zdeněk Kupka, když přinesl text komedie Vražda na Uhelném trhu, v níž si chtěl zahrát. A co mě baví víc? Těžko říct. U režie ale určitě cítím větší pocit zodpovědnosti za všechny lidi, které jsem do toho zatáhl. Takže radosti i strasti režírování jsou asi hlubší než ty herecké. Asi!