Jak se stalo, žes ´zabloudil´ do Slováckého divadla? V podstatě za to mohu poděkovat politické „svobodě” předchozího režimu. Když totiž mělo divadlo v roce 1985 vyjet na zájezd do Jugoslávie s představením Nikola Šuhaj, odmítli tehdejší mocipáni či mocidámy pustit malého Kubu Koláře, jelikož v inscenaci hráli také oba jeho rodiče, a nechat vycestovat celou rodinu za hranice, to by bylo pro režim vskutku nebezpečné… A tak se musela rychle za Jakuba najít náhrada. A vzhledem k tomu, že v divadle již nějaký ten pátek pracoval můj táta, byl jsem hned po ruce. Takže sis hned na začátku kariéry zahrál v cizině? Ano. Bylo mi devět a moc rád na ten zájezd do Celje a Ljublaně vzpomínám. Jakožto jediné dítě v souboru, jsem byl všemi místními divadelníky opečováván a rozmazlován. Každou chvilku mi někdo koupil zmrzlinu a neustále se mě na něco vyptávali a vyprávěli mi, a já dělal, že všemu rozumím a kýval hlavou a děkoval… Ovšem úplně první představení Nikoly jsem odehrál v Luhačovicích. Pamatuji si, jak jsem celý rozklepaný skočil hned v úvodu svého výstupu na jeho úplný konec a pak se z toho horkotěžko vymotával. Luhačovické divadlo je pro mě vůbec magickým místem. V den, kdy se mi narodila dcera Veronika jsme zde hráli Saturnina a na terase za divadlem jsem poprvé, ještě jako dítě, porazil barmana Pepu Kubaczku v kartách… Tušil jsi již tehdy, že zůstaneš divadlu věrný následujících dvacet let? Až do onoho záskoku v Nikolovi mě divadlo nijak zvlášť nepřitahovalo, ale jakmile jsem jednou okusil, nechtěl jsem jinak. Kamil Pulec kdysi v nějakém rozhovoru řekl, že je uštknut hadem – divadlem – a již mu není pomoci. Už když jsem to tehdy četl, cítil jsem, že se mnou je to nějak podobně. A koneckonců, kde jinde bych měl - se svým jménem – pracovat, než ve sloVÁCKEm DIVADle… (V názvu Slováckého divadla je ukryto příjmení i křestní jméno Davida, stačí si druhé slovo přečíst pozpátku – pozn. aut.) Během představení v zákulisí hlídáš, aby všechno proběhlo, jak má. Velmi často se ale objevuješ přímo na jevišti. Nedělá ti to problémy kombinovat tyto dvě funkce? Spojení inspice a herectví je vcelku běžná věc, ale je pravda, že někdy by se člověk potřeboval již soustředit na blížící se výstup a přitom musí řešit třeba nějaký technický problém. Nebo naopak, pokud jsem na jevišti delší dobu, nemohu volat kolegy na výstupy a ti si musí vše ohlídat sami. A když tak neučiní, může být na jevišti veselo a nebo taky zatraceně horko… A prozradíš, kdo ze Slováckého patří k těm, řekněme, méně zodpovědným? Nějaké ty zákulisní neřesti by se našly. Někdo chodí pozdě na zkoušky, jeden kolega za sebou nechává otevřené dveře na jeviště, některé kolegyně čekají před vstupem do scény tak blízko, že je třetina sálu musí vidět už půl minuty před tím než vstoupí do děje, další se pravidelně v zákulisí příliš hlučně vybavují,… Ale jména si zatím nechám pro sebe. Dám jim ještě šanci! Jak vůbec vypadá takové zkoušení, když se hra připravuje a ty jsi obsazený v některé z rolí? Baví tě víc jako herce nebo jako inspicienta? Určitě jako herce. Inspice je spíš technická věc, člověk se musí soustředit na to, aby na nic a na nikoho nezapomněl. A nejhorší to je, když se blíží premiéra, to někdy nervy tečou a bublají. Máš vůbec jako inspicient čas se děním na jevišti trochu bavit? Záleží na náročnosti inscenace. Ale jednu takovou teď mám – Svačinku generálů. Na každou reprízu se těším spíše jako divák. Tento styl divadla - založený na precizně vystavěných hereckých situacích a ještě se k tomu opírající o takhle chytrý a tak trochu ulítlý humor – je mi asi nejbližší. Působíš v divadle, které bylo nominováno na titul Divadlo roku. Co pro tebe taková nominace znamená? Je to příjemné pro nás všechny. Ovšem na druhou stranu mě fakt, že bylo Slovácké zařazeno mezi českou divadelní elitu příliš nepřekvapuje. Nechci, aby to znělo nějak nabubřele, ale již delší dobu vnímám, že uvnitř divadla se pracuje na sto dvacet procent. A když k tomu připočtu naše skvělé publikum, úspěch se musí dostavit. Pro mě je spíš překvapení, že si i v „„daleké“” Praze všimli, že v těchto pro ně exotických končinách se může dělat dobré divadlo. Co všechno dělá inspicient - kontroluje postavenou scénu - hlídá příchody herců do divadla - spouští začátek představení - dohlíží na přestavby - volá herce na jednotlivé výstupy - hlídá správnou délku přestávky - dohlíží na bezproblémový průběh každého představení