Na ni nelze zapomenout! (úsměv) S Robertem jsme se potkali, když jsem jednou v trenýrkách a v nátělníku vynášel odpadky. Zeptal se mě, jestli si nechci zahrát na dvě na tři reprízy Jindru Hojera. Prý to bude jen taková sranda ve volném čase. Říkám si: Proč ne? To zní dobře... Sešli jsme se na první čtené zkoušce. Bylo to zrovinka v září, když začínal burčák. Začali jsme číst text, popíjeli burčák a musím říct, že jsme se ani moc nesmáli. Vtipy totiž ve scénáři napsané nejsou. Tehdy jsme si opravdu říkali, že to je příjemná kratochvíle, na kterou budeme rádi vzpomínat. Vůbec jsme netušili, jaký fenomén z představení vznikne. Začali jsme zkoušet, číst, hra se pomalu rodila a pomalu se začaly nabalovat vtipy. Postupně nám docházelo, že nám pod rukama vzniká něco výjimečného, co by se mohlo divákům líbit. Nicméně jsme měli práva jen na deset repríz a skutečně jsme byli přesvědčeni, že poté hra skončí.
-
Představení přímo vybízí k improvizaci. Stalo se někdy, že se vymklo vaší kontrole?
Někdy není to správné slovo. Vícekrát. (smích) Nedávno jsme hráli v Luhačovicích. Za Zdeňka Trčálka, který je zraněný, zaskakoval Robert Bellan. Měl s tím docela problém. Jednak už je to deset let, co komedii režíroval, a jednak alternoval kromě Mirka Dušína snad každou roli. Takže se mu to trochu zamotalo. Všichni Šípáci se mu spletli dohromady a začal říkat texty jiných postav, vstupoval do pauz, kde vůbec neměl mluvit a museli jsme ho popostrkovat, protože chudák vůbec nevěděl, kam si má stoupnout. No byla to síla. Lidi na nás zírali a vůbec nechápali, o co jde. Pak jim došlo, že to asi takhle být nemá, uvědomili si, že Robert k nám věkově nezapadá a začali se nesmírně bavit. Přímo nás vybízeli k situacím, kdy jsme se cítili trapně. V jedné scéně má Červenáček říct: Mirku, posviť sem, Jarko klíč... A vylezlo z něho: Jarko, Mirku, Jindro, je vás tady hodně, já nevím, co mám dělat! Tohle se nám opravdu lehce vymklo z ruky.
-

Zdá se, že na jevišti panuje bezvládí a anarchie...
(smích) Musím říct, že David Vacke coby Mirek Dušín a umělecký dozor inscenace nás vždycky dostane zpátky na zem. Tím, že Šípy hrajeme dlouho, ztrácíme odstup a máme pocit, že si můžeme dovolit cokoliv. Takže David jednou za rok řekne: Dost! Pojďme si zahrát očistné představení, ve kterém uděláme všechno tak, jak má být. Normálně nás seřve, vynadá nám, dá nám připomínky a jedeme dál. (úsměv)
-
Pro Roberta Bellana to musely být v Luhačovicích hodně dlouhé dvě hodiny...
To je bez debat! Možná nejdelší v jeho životě. (smích)
-
Pomalu se blížíte k čtyřsté repríze. Bavíte se stále ještě jako v začátcích nebo už to ani není možné?
Bavíme. Tím, že je hrajeme jen jednou za měsíc, se to dá. Byly měsíce, kdy jsme veselohru měli na repertoáru pětkrát šestkrát za sebou a to byl docela masakr. Ale co je hlavní - přestavení je neustále vyprodané a i když se nám třeba v úvodu nechce, jakmile přijde první reakce od lidí, úžasně nás to nabudí. Je pravda, že už jsme trochu zmlsaní. Pokud reakce nejsou takové, na které jsme zvyklí, lehce znejistíme. (úsměv)
-
Když jste nabídku před deseti lety dostal, postava Jindry Hojera vám byla přidělena. Kdybyste si mohl vybrat jakéhokoliv hrdinu z Rychlých šípů, který by to byl?
Pokud bych to měl brát z ješitného hereckého hlediska, kdy se bojuje o role a každý si chce zahrát tu největší, pak by to byl pravděpodobně Rychlonožka, protože ten má opticky největší herecký prostor.
-
A co si budeme povídat, popleta Rychlonožka je kouzelný...
Je. (úsměv) A Tomáš je coby Rychlonožka úžasný. (Tomáš Šulaj, pozn. red.) Jenomže asi bych opravdu zůstal u Jindry Hojera, protože marná sláva, Robert věděl, jak nás obsadit. Tomáš by nikdy nemohl hrát Jindru Hojera, stejně jako Petr Čagánek by nikdy nemohl hrát Mirka Dušína. Mám pocit, že Robert to trefil úplně přesně.
-
Četl jste coby dítě Foglarovky?
Četl a dokonce Šípy jsem sbíral jako časopisy. Ale když jsme začali zkoušet, zjistil jsem, že o nich vlastně vůbec nic nevím. Někteří lidé je mají tak načtené, že jsou schopni citovat celé pasáže. Stalo se to pro ně kultovní záležitostí. Pro mě tedy ne. (úsměv)
-
Předem se omlouvám za následující otázku, ale nelze se nezeptat. Co nějaká veselá příhoda z představení?
(smích) Těch je spousta. Já mám během představení scénu, kdy vběhnu mezi diváky, vyberu si ženu a sednu jí na klín.
-
A vždycky si vyberete tu nejhezčí...
(smích) No, dělám pro to maximum. Taky proto, že vzápětí si na ni sedne i Tomáš Šulaj. Snažím se, aby si užil i on. (úsměv) Jednou jsem si sedl na těhotnou. Ale přísahám, že jsem to nepoznal. Trošku jsem jí poskákal po klíně a kluci mi pak v zákulisí říkali: Ty vole, ona byla těhotná! Pak jsem šel za ní a moc jsem se jí omlouval, ale naštěstí bylo všechno v pořádku. To není moc vtipné, co? Ale vtipná byla třeba příhoda u vás ve Zlíně, kdy během představení vypnuli proud. A co teď dělat, že jo? Mirek Dušín dostal úžasný nápad uspořádat soutěž ve vtipech. Najednou jsme měli všichni totální okno. Bylo to tak trapné, až to bylo směšné. (úsměv) Lidi se bavili víc při vynucené pauze než po zbytek představení.
-
Když je hra tak úspěšná, nepřemýšlíte nad volným pokračováním?
Ne. Volné pokračování existuje. Rychlé šípy v zimě. Robert je dělal v Rokoku i v Mladé Boleslavi a nabídl je i nám. My jsme to jednoznačně odmítli. Nechceme pokračování, poněvadž se domníváme, že cokoliv navíc by prostě bylo navíc. Takhle to má zůstat.
-
Jaké máte ambice? Dovedete své hrdiny až do plnoletosti?
Hmmm, těžká otázka. Myslím si, že naše ambice jsou přímo úměrné se zájmem diváků. A také dokud nás bude vedení divadla coby Šípáky snášet, protože už několikrát byly náznaky, že skončíme. Hlavní slovo ale skutečně bude mít publikum. My jsme schopni a ochotni hrát inscenaci tak dlouho, jak bude potřeba. Až nás bedna neunese a rozpadne se pod námi, možná skončíme. (úsměv)
-
Co byste popřál této oblíbené komedii?
Milion návštěvníků za rok. (úsměv) A nám hercům bych popřál pevné nervy, a aby nás hra bavila, a měli jsme ji stále rádi.