Na jevišti jste doslova „vařil“ operní zpěv. Je to podle vás lepší než pařit rockovou hudbu?
Každé má své. S operním zpěvem jsme na sebe ušili dost ďábelský bič. Osobně jsem předpokládal, že to bude snazší. Když jsme ale dostali noty, čekalo nás překvapení. Opera je skutečně nádherná věc, překrásná, nedá se to ani popsat. Operní zpěváci jsou podle mě polobozi. To, co předvádí na jeden nádech... Jejich vitální kapacita plic..., k tomu ještě jejich hlasové rozsahy. Pro člověka, který se opernímu zpěvu nevěnuje celý život, je přímo nereálné to zazpívat. To se nedá, je to technicky takřka nemožné. Možná je opravdu lepší pařit rockovou hudbu. Operu jsme vařili hodně z vody.

Předpokládám, že jste měli korepetitora, který vám říkal něco o hlavovém tónu?
Ano, říkal. Neustále. První měsíc jsme jen dýchali a posazovali jsme si tón do obličejové masky. To nás učili i ve škole, takže nic nového, ale... Operní sólista si toto zdokonaluje celý život. Když nedýcháte bránicí denně, tak se to za měsíc nenaučíte. Nechci se na nic vymlouvat. U tohoto představení je ošemetné, že pokud nás přepadne nějaká viróza, tak to představení tím bude poznamenané. Diváci to na druhé straně pochopí, protože vědí, že jsme činoherci.

Je známo, že členové souboru Slováckého divadla jsou každou chvíli postaveni před úkol naučit se něco mimo hereckou branži. Vaši kolegové například trénovali hraní s ohněm, vy sám jste jezdil na jednokolce v představení Modrá, modrá, modrá... A nyní na vás vyšlo tenorové zpívání.
Určitě je to všechno výborná věc. Prostě si rozšiřujeme obzory a pak, když přijdete na casting a můžete do dotazníku napsat dovednosti jako step, jízda na jednokolce a podobně, tak to pak určitě ohromí.

Jaký je váš osobní vztah k opeře, opernímu zpěvu?
Musím přiznat, že nikdy nebyl nijak hluboký. Na konzervatoři jsem sice chodil s operní pěvkyní, byla to jedna z mých prvních lásek, ale vždycky jsem měl názor, že si stoupnou na jeviště, zazpívají si a nic moc. Zjistil jsem, že se u toho skutečně moc dělat nedá, prostě si stoupnete, rozkročíte a jste rád, že zpíváte. Přísahám, že po nejnovější zkušenosti se už nikdy nebudu smát operákům, že „jenom“ stojí.

Je vám blízký žánr komedie?
Ano, je. I když režisér inscenace Tenor na roztrhání Robert Bellan tvrdí, že prý nejsem vtipný. Člověk nemusí být humorný, ale stačí, když cítí temporytmus. Když vás režisér dobře navede, dá se to dobře předvést. Jsou ovšem kolegové v souboru, kteří jsou vtipní sami o sobě, např. Jožka Kubánik. Ale on to má těžší, že to dnes od něj každý očekává. Zatím co já, přiznám se, mám rád vážnější záležitosti. Když je ovšem komedie dobře napsaná a dobře narežírovaná, tak to šlape samo. To je potom radost na jevišti.

Role Maxe projde určitým vývojem – od produkčního, až sluhy, k operní hvězdě.
Právě v tomhle je to komplikované. Max skutečně musí projít velkým charakterovým vývojem. Mám za sebou teprve premiéru, nemohu zatím posoudit, do jaké míry jsem to zvládl. Ze začátku jsem jako Max velmi ušlápnutý, zatlačený do pozadí, pod pantoflem pana ředitele. Až ke konci nabudu sebevědomí a troufnu si zazpívat kousek, vlastně kousíček slavné árie... Je to dost těžké. Za jedenáct let ve Slováckém divadle mě takováhle role ještě nepotkala. Poprvé si užívám vývoj postavy odněkud někam. Doufám, že to dopadlo dobře. Určitě je to pro mě výzva. Veliký dík patří Robertu Bellanovi, že mě do toho obsadil, ale také dramaturgyni Ivě Šulajové, která je tím člověkem, co dokáže režisérovy připomínky převést do normální řeči.

Max má další bod poznání, a sice jevištní partnerky.
Milostné scény na jevišti mě opět potkaly poprvé. Další komplikace. Všichni se u toho stydíme. Když dojde na ten okamžik, kdy se to má zkoušet, protože je dost blbé říci – jdeme se líbat... Další věcí je, že moje partnerka dělá inspici a sedí dva metry ode mě. Každý člověk, který miluje toho druhého, určitě žárlí, má na to právo. Děkuji jí, že to snesla a přežila. Vášnivé diskuse mezi námi také proběhly, ale to je v pořádku. Jinak je to spíše taková technická dřina, nemyslíte na nic jiného než jak to dobře zahrát. Stejně jako ve filmu. Sex herců na plátně není při natáčení příjemný.

Milostné scény gradují až k režijního nápadu s využitím prvků černého divadla.
Jeden z nejnáročnějších momentů inscenace – sex znázorněný pomocí stroboskopu a zrychlených pohybů při změně světla. Našim cílem bylo vymyslet si takové polohy, které nebudou sexuální. Dnes se nám stalo, že jsme se s kolegyní střetli. Není na tom nic erotického. Potíme se, já mám černé líčení, na břiše vaton... Rozhodně je to práce a ne zábava.

Zastupujete také postavu Othella – jeho černění si určitě užíváte?
To jsou právě dvě scény – černění a odčernění, kdy jsem pryč z jeviště, jinak dvě a půl hodiny neslezu. To je super, užívám si a to tak, že jsem na konci skutečně unavený. Pro mě další novum. Konečně jsem se dočkal. Líčení je velký fofr. Čtyři lidi mě líčí, další dva mě oblékají. Na odlíčení je ještě méně času. Díky kosmetickým přípravkům to stíhám. Jen tak tak se stíhám utřít, učesat a zase zpátky na jeviště. Toto jsme poctivě zkoušeli celý jeden týden. Moje převleky – do Othella, z Othella, do Othella, z Othella.... Opravdu kolotoč.

Přeji vám, ať vám role pořádně sedne. Ať se vám nezprotiví operní zpěv, a třeba se setkáme při vašem angažmá ve Státní opeře.
Díky. Moc díky.