Já jsem myslel, že komedie Tenor na roztrhání je komedie. Ona je to opera?
Samozřejmě, že je to komedie ale zpíváme tam s kolegy i operní árie. Musel jsem se neučit sto stran textu a čtyři árie - tři v italštině, jednu ve francouzštině. A to není všechno, jak znám Roberta, do premiéry jistě ještě něco vymyslí. Myslím, že jsme si vzali pořádné sousto.

Proč?
Komedie sama o sobě je vynikající a dřív nebo později ji objeví každé divadlo. Jenže jak jsme si zjišťovali, většinou ta operní sóla herci nezpívají, jdou z playbacku. My jsme si řekli, že to zkusíme zvládnout sami a naživo. Až teď zjišťuji, jak moc těžké to je a slibuji, že se už nikdy nebudu posmívat operním zpěvákům, že jen stojí a zpívají. Ono se totiž u toho moc jiných věcí dělat nedá. Říkám si, že jestli mám vůbec právo něco takového zkoušet já sám. Máme ale v divadle rádi výzvy.

O čem tedy novinka bude?
Do Clevelandu přijede světoznámý operní zpěvák. Ale je trochu hysterický a před představením Othella, kde hraje titulní roli a na které čekají stovky diváků, sní prášky na spaní, zapije je alkoholem a usne. Nikdo jej nemůže vzbudit, situace je zoufalá. Aby se představení nemuselo rušit, ředitel divadla se rozhodne, že místo zpěváka vystoupí talentovaný zaměstnanec Max. Jenže skutečný zpěvák se probudí a chce na jeviště. Pak už nikdo neví, kdo je kdo, protože všude běhají dva černoši a zpívají u toho árie.

Klasická bláznivá komedie, ty mají diváci nejraději.
Ano. Má spád, švih, vždycky se otevřou dveře a za nimi je úplně někdo jiný, než se očekává, diváci jsou pořád něčím překvapovaní. Když jsem ji četl poprvé, tak jsem se celou dobu smál. Pak jsme ale začali zkoušet a jak pořád dokola opakujeme vtipy, tak mám pocit, že se nikdo smát nebude. Ale to jsme tak měli i v komedii 1+2=6 a funguje to. Tak snad je to jen průvodní jev.

Je Tenor na roztrhání zmiňované komedii 1+2=6 podobná? Režíruje ji stejný režisér, hrají v ní někteří z herců…
I tady jde o situační komedii plnou zápletek, nedorozumění a omylů, ale je samozřejmě jiná. Taky ji napsal jiný autor.

Co bylo pro vás při zkouškách nejtěžší?
O operních áriích jsem už mluvil, takže asi druhý takový oříšek budou milostné scény. Strašně se totiž stydím.

Vy? Vždyť třeba v muzikálu Donaha! absolvujete s kolegy striptýz.
Ale striptýz je něco jiného, než se líbat s kolegyní a dovádět s ní v posteli.

Mně to přijde podobné. Ale herci by neměli být stydliví, ne?
Když jsme dělali Donaha!, pozval si nás hlavní představitele režisér Balaš a řekl: pánové, kdo se stydí a nebude chtít být na konci úplně nahý, nemůže tu roli hrát. Všichni samozřejmě hned kývali, že jim to nevadí, protože chtěli ty role.

V Tenorovi na roztrhání to obsazování bylo jiné?
Ano. Tady mi režisér Robert Bellan dal roli a až pak jsem se dozvěděl, že nebudu jen hrát a zpívat… (smích) Ale on se toho muchlování asi nevzdá, protože má rád na jevišti slečny ve spodním prádle. Teď mě napadlo, že to tam chce mít možná proto, aby mi ty scény mohl předehrávat.

Jen tak mimochodem - jaký byl Bellan vlastně herec?
Nezapomeňte, že Robert byl až donedávna hlavně herec. Upřímně jsem ale rád, že jsem s ním moc často nehrál, protože byl velmi neukázněný. Pořád na sebe strhával pozornost. Přitom když režíruje, tak je to pro něj to nejdůležitější, co hlídá. Aby inscenace fungovala jako celek a aby herec nehrál na úkor kolegů.

Vraťme se k těm milostným scénám…
No jistě, to zajímá každého, že? (smích) Je to vlastně vůbec poprvé po 15 letech u divadla, kdy něco takového hraju. Nepřeji vám to ráno, když jsem si uvědomil, že ten den na to dojde. Celou zkoušku jsem na to myslel, když už nebylo zbytí, tak jsme půl hodiny diskutovali, jak to udělat, aby to bylo vkusné, vtipné a milé. Když jsme na to přišli, tak jsem si vzpomněl na slova přítelkyně, která doma zničehonic podotkla: ´a co když při tom přeskočí jiskra?´ Zkrátka – není to pro mě nijak veselé, ale do hry to patří, tak to tam bude.

Komedie často svádějí k improvizacím. Je to tak?
No v posteli se improvizovat rozhodně nebude! Ale jinak je to trochu složitější. Vždycky jsem si myslel, že improvizace je situace, kdy si herec říká co ho napadne a dělá si, co chce. Jenže to tak vůbec není. Improvizovat může jen ten, kdo má situaci a postavu pod kontrolou, aby se v případě, že něco nezafunguje, zase zpátky vrátil k původnímu textu a nikdo nic nepoznal.

Chce to ještě nějaký předpoklad?
Výborná komedie musí být především naprosto precizně vystavena. Je to obrovská dřina, protože musíte být pořád maximálně koncentrovaný. Jakmile jeden článek povolí, sesype se celá inscenace. A teprve potom, až víte, že to všechno drží pohromadě, si můžete, pokud k tomu máte talent, dopřát improvizaci.

Jak se pozná, jestli k tomu má herec talent?
Snadno. Když se diváci jeho vtipu nezasmějí, měl by se nad sebou zamyslet a víckrát to nedělat. (smích)

Vy to zkoušíte?
Záleží na okolnostech. Někdy je atmosféra na našich představeních taková, že by diváci zbourali divadlo, jak se smějí. A to ta euforie někdy herce vyprovokuje k improvizacím. Jedny z divácky nejoblíbenějších vtipů v komedii 1+2=6 vznikly právě z improvizací na představení. Těším se, až v takové fázi bude Tenor na roztrhání. Rozhodně to nebude na premiéře. Tam budeme rádi, když zjistíme, že jsme opravdu připravili komedii.

O Robertu Bellanovi, který připravil Rychlé šípy i vámi zmiňovanou hru 1+2=6, jsme se už zmínili. Čím to podle vás je, že se mu ve Slováckém divadle tak daří?
Těch důvodů je hodně. Především je výborný režisér, má rád divadlo a diváky a to hlavní – umí vybrat ideální komedii pro náš soubor a má cit pro vtip a situaci. Nemyslete si, že je to samozřejmost. Je to nesmírně těžké. I na škole se učí, jak přesně vystavit gag. Bellan to má dar od boha. Přesně to cítí.

Takže je jedno, jaký je kdo herec a Bellan jej citem pro situace zachrání?
To samozřejmě neplatí. Ale vidíte, to je další věc - umí přesně obsadit role. Naprosto se strefí do typů a charakterů postav. Neumím si představit, že by role, které hrají kolegové v Bellanových komediích, hrál někdo jiný. Jsou vynikající. Já sám jsem v komedii 1+2=6 až v druhé polovině a na tu první se chodím dívat a obdivovat kolegy. A to je co říct, protože herci mají většinou pocit, že oni by byli rozhodně lepší. (smích)

O Slováckém divadle je známo, že si herci rozumějí i mimo jeviště.
To je pravda. Když skončí zkouška, tak se nerozutečeme každý za svým, ale jsme pořád spolu. O prázdninách jsme byli s Bellanovými na dovolené. Vzpomínám si, že když u nás režisér Zdeněk Dušek zkoušel Svačinku generálů, že byl až zaskočený tím, že po zkoušce jsme si šli všichni společně zahrát šipky, nebo jsme šli na bowling. Kroutil hlavou, že to jinde není.

Takže Roberta Bellana berete na bowling?
Zahajovací zkouška byla u Roberta na zahradě. Sešli jsme se, každý něco přinesl, grilovali jsme a povídali si o nové hře. Pak jsme si ji přečetli, smáli se u toho, bylo nám dobře. A taková atmosféra vládne i v divadle. Diváci to vědí a přicházejí znovu a znovu a rádi se tím nechají nakazit.


David Vaculík
Narodil se 9. ledna 1978 v Hodoníně, vystudoval Konzervatoř Brno, do Slováckého divadla nastoupil v roce 1998, zaujal v mnoha výrazných rolích. Diváci jej mají nejradši jako Jindru Hojera v Rychlých šípech, Ethana v muzikálu Donaha!, nyní pod vedením režiséra Roberta Bellana zkouší postavu Maxe v komedii Tenor na roztrhání. Vaculík je také vyhledávaným moderátorem, televizní diváci jej znají z tv cyklu Podle práva. Je svobodný.