Nejprve se uskutečnila beseda v literární kavárně Cafe Portal, kde bylo možno zakoupit nejen nejnovější jmenovanou autorčinu knihu, ale i starší a významné „kousky“ jako Běguni, Pravěk a jiné časy a další, a tento svůj nový knihovnický přírůstek také opatřit autorčiným autogramem. Z nejnovější knihy přečetla herečka Irena Vacková úryvek hovořící o Česku a českém jazyce – autorka je zde záměrně líčí s utopickou idealističností. A tak se odstartovala příjemná a přátelská diskuse nejen o literatuře, ale i o vztazích Čechů a Poláků, sousedů, kteří se vlastně dlouho neznali a kteří se teprve poznávat začínají (ve Vratislavi např. nejmladší generace otevřela knihkupectví výhradně s českými knihami). Poté se autorka přesunula do Slováckého divadla, kde zhlédla představení divadelní úpravy svého románu Denní dům, noční dům. Napětí a očekávání bylo patrné na obou stranách, ale k velké radosti všech byla Olga Tokarczuk viděna, jak se už o přestávce radostně vrhá do náruče Renaty Putzlacher. V závěru pozdravila diváky na jevišti: řekla, že si chvílemi ani nebyla vědomá, že sleduje vlastní dílo, a že ji velmi těší, jak látka funguje ve zcela jiném geografickém i národnostním prostoru, což potvrdilo, že témata románu jsou vpravdě multikulturní a mezinárodní. Spolu s autorkou se slavnostního představení zúčastnili i Renata Putzlacher, Radovan Lipus a Lucie Zakopalová, představitelka pražského Polského institutu, který nad návštěvou Olgy Tokarczuk převzal záštitu. Následovala ještě krátká autogramiáda ve foyeru divadla, na které se zásoba knih téměř vyprodala. Zlatý hřeb večera však na divadelníky čekal poté, co se zhasnutím světel ramp opadla i tréma a setkání s evropsky věhlasnou autorkou dostalo neformální ráz. Společné posezení se konalo ve vinotéce Hruška a trvalo dlouho do noci. Pilo se výborné víno a opět v multikulturní atmosféře se zpívaly písně moravské, slezské, polské i ukrajinské. Olze Tokarczuk se riskantní kousek hradišťské dramaturgie a jeho režijní zpracování líbily natolik, že by si přála, aby se inscenace mohla představit v polské Vratislavi. Denní i noční setkání s Olgou Tokarczuk tak bude po zájezdě do Kladska patřit k dalším nezapomenutelným okamžikům „životní dráhy“ inscenace Denní dům, noční dům.

Světová premiéra dramatizace románu Denní dům, noční dům proběhla slavnostně 12. listopadu loňského roku a pro hostujícího režiséra Radovana Lipuse znamenala vyvrcholení ženské autorské trilogie v jeho režiích na scéně Slováckého divadla (2007 Pýcha a předsudek Jane Austenové, 2009 Křídlo Lenky Lagronové). Děj, složený z příběhů mnoha postav několika generací a národností, je fiktivní kronikou Kladské kotliny, místa nedaleko Náchoda, na druhé straně hranice s Polskem, místa nejprve českého, pak pruského a německého a dnes polského (ovšem s přesunutým obyvatelstvem z Ukrajiny, Běloruska a Litvy). Říká se, že když v roce 1945 na Jaltě zakresloval Stalin do mapy nové hranice, měl na tomto místě prst, který se jeho sekretář bál posunout, a tak ho prostě obkreslil. Když se podíváte na mapu České republiky – ten kousíček tam skutečně opticky „chybí“.
To místo má zvláštní půvab, malebnou, ale drsnou horskou přírodu, významná naleziště drahých kovů a léčivých pramenů a podobně jako Podkrkonoší také mystičnost. Autorka Olga Tokarczuk si toto místo oblíbila, zabydlela se v něm, poznala osobně i z vyprávění osudy mnoha generací. Na počátku cesty k dramatizaci tohoto nelehkého díla, kterou sama autorka z počátku s úsměvem označovala za bláznovství, stála myšlenka básnířky, překladatelky a autorčiny přítelkyně - někdejší dramaturgyně Polské scény Těšínského divadla - Renaty Putzlacher. Její česko-polská dvojjazyčnost a životní zkušenost spjatá s Českým Těšínem, tedy s místem ne nepodobným sudetskému Kladsku, dobře rezonovala s románem Tokarczuk. A rozuměl si s ním i další rodák Těšínského knížectví, nadšený obdivovatel míst šumných, režisér Radovan Lipus. Společně dokázali nadchnout všechny – dramaturgii i vedení Slováckého divadla, hudebníka Pavla Helebranda, mimochodem také Slezana, výtvarníky Marii Jiráskovou a Petra Matáska, i celý herecký ansámbl. A tak všichni, ještě o letních prázdninách, vyrazili na kouzelné „místo činu“. Byl parní letní den, panovala nálada plná očekávání, byl vytvořen prostor pro odhalování tajemství a se skvělými průvodci Renatou Putzlacher a Radovanem Lipusem se den stal nezapomenutelným. Kladská krajina a pohraniční městečka na nás dýchla čímsi známým, cítili jsme život odešlých generací i zvláštních neživotnost těch, co přišli. Jako by neměnná tvář krajiny přetrvávala bez ohledu na změny ve složení obyvatelstva. Viděli jsme Krajanov, Novou Rudu i krásné Vambeřice. Pokud jste toto poutní místo zasvěcené Panně Marii ještě nenavštívili, určitě neváhejte udělat si výlet. O tom našem výletě si více můžete přečíst, když kliknete na http://www.slovackedivadlo.cz/divadelni-vylet-do-vamberic-0. Najdete v něm i fotografie.

-iš-