Práce rekvizitářky je hodně náročná. Co všechno musíte umět? Rekvizitářka musí umět, trochu s nadsázkou řečeno, všechno. A samozřejmě musí rekvizity, a to velmi často, i vyrábět. Protože do hry častokrát zajišťujeme s kolegyní Annou Viternovou i předměty, které nejsou běžně dostupné. Například v Lišce Bystroušce jsme museli vymyslet a vytvořit liščí trus. S tím jsme se docela natrápili, protože pan režisér Pitínský nebyl pořád spokojený. Ale teď už jsou hovínka přesně podle jeho představ. Trápí vás režiséři svými požadavky? Jak kdy. Ale pokaždé se domluvíme. Jen s ruskou režisérkou Smilkovou to bylo trochu těžší. Ne, že by mezi námi byla jazyková bariéra, ale její nároky byly takové, že nebylo v našich silách, zvládat je. Ale to by mhli nejlépe vyprávět herci. Diváci se častokrát ptají, co mívají herci v lahvích, když na jevišti popíjejí? Záleží na tom, o jaký alkohol má jít. Červené víno nahrazujeme šťávou z černého rybízu, ta je barevně nejvíc podobná, bílé víno vyrábíme ze speciálního sirupu a doplňujeme jej vodou. A stejně tak vzniká i whisky, jen toho sirupu přilejeme víc. Ale nepřála bych vám to ochutnat. Není to totiž žádná lahůdka. Na hercích to ale nesmí být poznat. Ti se musí tvářit, že je to prvotřídní pití. Občas se na jevišti i jí, mají herci nějaká speciální přání? Jídlo domlouváme společně s režisérem a herci. Zákusky například nahrazujeme nakrájeným jablkem, ve Svačince generálů jsme měli pečivo, ale protože Zdeněk Trčálek má zdravotní omezení, měl připravenou mandarinku… Rozhodně ale nikde nenajdete oříšky, protože s těmi se pak nedá na jevišti mluvit. Herce škrábou v krku a to by byla pohroma. Oříšky všichni herci odmítají. Je ještě něco, s čím míváte starosti? Velmi nepříjemné je, když je na jevišti živý oheň. Ten požadavky režiséra nerespektuje, takže si někdy zhasne v té nejméně příjemné chvíli. Takže pořád stojím v zákulisí s připraveným zapalovačem a je jen na hercích, kdy se ke mně nenápadně přitočí, abych jim jej mohla znovu zapálit. Jak to vypadá, když přijdete do divadla před představením? Máte sešit ve kterém máte poznámky, nebo si všechno pamatujete? Bez sešitu se pochopitelně neobejdu. Když děláte rekvizity v pěti či šesti hrách, což mohou být stovky nejrůznějších předmětů, není pro obyčejného smrtelníka možné zapamatovat si všechno bez písemných poznámek. Co všechno by se dalo objevit ve vašem skladu rekvizit? Tisíce nejrůznějších předmětů od replik palných zbraní až po porcelánové hrníčky z minulého století. Výčet všech věcí by byl nekonečný. Každá inscenace má své rekvizity zvlášť uložené v bednách a až se přestanou hrát, uloží se do skladu a čekají na další použití. Jak dlouho před představením musíte být v divadle, abyste všechno stačila včas a v pořádku připravit? Jak u které komedie. U muzikálu Donaha! je to tři a půl hodiny, u méně náročných inscenací minimálně dvě hodiny před začátkem představení. Kolik rekvizit v tak náročném muzikálu, jako je Donaha! musíte na každé představení zajistit? Při Donaha! mám sedm hustě popsaných listů. Je to přes třistapadesát rekvizit, a to je jednoznačně nejvíc za celou dobu mého působení v divadle. Musím připravit vše od tkaniček do bot, obálek na dopisy přes sádrové trpaslíky, věnce na rakev až po dětský kočárek. Věci mají své místo, herci je budou brzy potřebovat a musí přesně vědět, kam sáhnout. V zákulisí se před představením nedá ani hnout. Je Donaha! nejnáročnější hra za dobu vašeho působení v divadle? Jednoznačně ano! Ale když vidím, jak jsou diváci nadšení, zapomínám i na to, že musím do divadla přicházet už odpoledne kolem čtvrté a domů se dostanu až někdy okolo půl jedné v noci. Za ty spokojené diváky mi to stojí. Stihnete vůbec všechna představení v divadle vidět? Některé znáte jenom z té druhé strany jeviště, není vám to někdy líto? Že nemohu z hlediště jako ostatní diváci sledovat hry, je mi samozřejmě líto, protože jsem nedobrovolně připravena o divácký zážitek. Ovšem akce v zákulisí nejsou taky nezajímavé. Stanete se tam svědky akcí, které jsou diváku z druhé strany utajeny. Což jsou někdy zážitky skutečně nezapomenutelné.