Pitínského předchází pověst, ze které jsem byla poměrně nervózní. Věhlasný tvůrce ale k mému překvapení působil plaše až stydlivě a dokonce se bránil odpovědím na diktafon. Nakonec se na mé naléhání, že je to v zájmu autenticity, nechal přemluvit. „Ale uvidíte, jak budu neautentický. Člověk stydlivý nemůže být autentický,“ říkal. „Ale já se taky stydím,“ snažila jsem se ho uklidnit. „No ještě vy, tak to bude dvakrát neautentické. Ale toto tam dejte, to je autentické... A už sa ptajte, ať to máme z krku.“ Oddechla jsem si.

* Vaše nová inscenace má docela neobvykle dlouhý podtitul - Divá Bára, ale též Píšeň o Viktorce, a taky Karla, tedy tři povídky nejvěhlasnější autorky české, jak byly předvedeny na fiktivní generální zkoušce dne 21. 12. 1940 na jevišti Mladé scény v Dělnickém domě ve Valašském Meziříčí v režijním vybavení Karla Kata a za asistence Jindřicha Gratze.... To si mají diváci celé zapamatovat?
To je název, to není podtitul, to se pletete.

* Celá tahle dlouhá věta?
No ano. To je vědy. Ukažte, to máte nějaké moc dlúhé! (Trochu rozhořčeně mi nahlíží do poznámek a kontroluje, jestli to mám správně napsané.) Ano, ano. To je ono. Takto se to jmenuje s tím, že něco je zvýrazněno.

* Ale to si opravdu nikdo nezapamatuje.
Inscenace je uváděna pod souhrnným titulem Divá Bára, toto celé si diváci nemusí pamatovat. Je to takový speciální název, ze kterého je jasné, že nejde o jednu povídku, ale o tři, a že to má nějaký záměr. Chtěl jsem, aby diváci byli připravení, že nejdou jenom na Divou Báru.

* Můžete mi váš záměr trochu objasnit? Z toho, co tady čtu, vyplývá, že to bude jakoby divadlo na divadle...
Ano, ale je to ještě asi o dvě polohy roztodivnější, zvrácenější a metaforičtější. Totiž o to, že se představení odehrává v roce 1940 na fiktivní generální zkoušce jakoby fiktivní historické představy, co by se stalo, kdyby Alfréd Radok ve Valašském Meziříčí zůstal a dělal toto představení.

* Počkejte, Alfréd Radok? Ten slavný režisér Radok?
Ano. Radok se v Meziříčí tenkrát schovával před nacisty. Jeho maminka jej ukryla do barvírny klobouků, do firmy Janišta. A on v Mladé scéně režíroval pod pseudonymem Karel Kat, kterého hraje Tomáš Šulaj. Setkal se tam s různými lidmi, například malířkou a herečkou Jaroslavou Hýžovou, kterou hraje Tereza Novotná-Mikšíková, jak jsem se dozvěděl z knížky Radokova bratra Emila Radoka Když vítr teče trávou, což je vlastně vyznání těmto lidem. A my jsme si chtěli představit, jak by to mohlo vypadat, kdyby tam zůstal a nazkoušel další inscenaci. Radok totiž potom odešel do Prahy k Burianovi a pak do Plzně.

* Jak vás tohle napadlo?
Napadlo mě to tak, že najednou se mi zdálo, že Divá Bára je málo. Pak mě doktorka Blanka Petráková upozornila na Karlu, kterou jsem nečetl a chtěl jsem udělat i Píseň o Viktorce. Ještě se mi ale do toho spojil příběh děvčátka, které se jmenovalo Půlnoční bouře.

* O tom případu jsem něco slyšela...
To byl případ z roku 2001, jehož následky vlastně dodnes trvají. Na Šumavě žila jedna rodina, která pojmenovala dceru Půlnoční bouře. Samozřejmě celé okolí se vzteklo, jak je možné, že se někdo jmenuje Půlnoční bouře, odebrali to dítě matce a strčili ho na měsíc a půl do výchovného ústavu. Pak došlo k procesu a dnes, ejhle to jsme u Němcové a u Divé Báry, se to děvče jmenuje Eliška Gaja Fuxová. Já jsem napřed chtěl, aby se to představení jmenovalo Půlnoční bouře, a tímto osudem dítěte z naší doby takto poznamenaného určitým druhem lidské nenávisti, jako třeba Divá Bára a jako třeba prostřednictvím kmotry i Viktorka nebo postava Markýty Drahoňové v Karle, která musí z hlubokých lidských důvodů zatajit pohlaví svého dítěte, jsem to chtěl spojit. Nějak mi nestačilo inscenovat jen ty tři povídky, i když se nabízí společné věci, které jsou v nich ukryty.

* Nakonec se ale stejně představení jmenuje Divá Bára...
Všechno se vyjevovalo postupně. I valašskomeziříčský soubor byl původně divadelní spolek Neklan za první republiky. K nápadu, že to bude Mladá scéna v období protektorátu mě přivedla až síla těch povídek, jejich tradičnost a bojovnost, která si přála, aby se to odehrávalo v době, která je nějakým způsobem drtivá a nebezpečná. Líbilo se mi, že to vznikalo postupně, že chvíli trvalo, než jsme se dopracovali k finální podobě. To mám rád. Taky se mi líbilo, že najednou bylo představení úplně konkrétně ukotveno a že jsme si mohli představit jednak fikci, ale taky zcela konkrétní lidi, kteří v tom divadle hráli a které můžeme uctít.

* Zkoušeli jste někoho z těchto lidí vypátrat?
Zkoušeli, ale zdá se, že jsou všichni mrtví. Kupříkladu tři z těch herců, kteří v našem představení vystupují - Antonín Libiger, Jaroslav Podzemný a Alois Tichopád - zemřeli v koncentračním táboře v Madhausenu. Tihleti mladí herci valašskomeziříčské Mladé scény... A dnes jsem se ještě dozvěděl, že Běla Šumberová, kterou představuje Jitka Josková, byla ženou Miroslava Horníčka. Že se díky Radokovi spolu seznámili, protože Radok s ní zkoušel a potom zkoušel asi rok na to s Horníčkem v Plzni, to jsem vůbec nevěděl. Takže jejich osudy jsou v představení zaznamenány. Některé věci jsou tam jakoby jemně historizovány, ale je to velmi jemné. Je to tušeno přes pouštění si rádia, přes to, že jsou tam zaznamenány historické spory mezi Alfrédem Radokem a Jindřichem Gratzem, který byl původním režisérem Mladé scény. Ale není to dominantní, v představení musí být dominantní Němcová.

* To už je opravdu hodně komplikované. Myslíte, že to divák rozkóduje?
Vypadá to složitě, ale není.

* Takže povídky Boženy Němcové jsou v představení odehrány celé?
Ano. Třeba Viktorka je tam téměř slovo od slova, samozřejmě zpracovaná v nějaké metaforice, Karla víceméně taky, akorát jsme ji z Domažlic přesunuli na Slovácko a místo domažličtiny používáme slovácké nářečí a to je vlastně jediná změna. Domažličtina jako divadelní řeč nevydrží dlouho, zdálo se mi, že by to bylo jakoby takové chytré pentlení, a to mi přišlo zbytečné. Divá Bára je tak, jak ji Němcová napsala, akorát má překvapivý konec, jiný než v povídce.

* V představení vystupuje živá kapela. Jakou hudbu jste zvolil?
Je to taková janáčkovsky doupravená cimbálová muzika s pozounem, má velmi milé nástrojové obsazení. V momentech, které jsou postavené na protektorátní fikci, jsme použili Smetanu, Dvořáka a Šostakoviče. Střídají se tam tři druhy hudeb.

* Překvapuje mě, že v představení vůbec hudba je. Před rokem jste totiž říkal, že vám hudba v činohře vadí a najednou máte na jevišti přímo živou kapelu. Jak to?
Tak za prvé to není činohra, protože Viktorka se hraje jako balada a má název Píseň o Viktorce, takže už samotná forma s sebou přináší samozřejmou zpěvnost. Karla se zase odehrává v době masopustního reje a všechno je tam jakoby v tanci, čili to už je hudební prvek, tanec se dá těžko dělat bez hudby. Divá Bára, doufám, téměř bez hudby, jako takové strohé moderní drama, vyjde.

* Dramaturgyně Hana Hložková řekla, že základním tématem inscenace by měla být „osobní dramata jedinců, kteří kvůli své jinakosti vyčnívají z davu.“ Jsou podle vás hlavní hrdinové vykořenění?
Třeba na Viktorku je tato spekulace velmi silná, protože to je básnivě zaznamenaný osud šíleného neštěstí, kterému slovo vykořeněnost vůbec nesluší. Ona vůbec není vykořeněná, ona se jenom jako panna zamilovala do něčeho, co vesnice, protože si s tím nevěděla rady, označila za démonické. Takže to není vykořeněnost, je to spíš freudistické a hluboké. Karla je zase o chlapci, který musí hrát dívku, prostě proto, že maminka ho nechce vydat hrůzám tohoto světa, takže v Karle je takový jakoby eroticky podminovaný boj pohlaví. Pekelné je na tom to, že člověk vidí do poslední chvíle lásku dvou žen a pak se najednou z té ženy stane chlapec. Jinak je to ale o osudu starší ženy, Markýty Drahoňové. O Divé Báře se to tak dá říct a tady ta interpretace jí možná může slušet. I když bych nechtěl, aby to bylo tak jednoduché. Ale ve scénáři Matěje Růžičky je tohle dost akcentované, a to já jsem ctil.

* Vůči dílu Boženy Němcové má spousta lidí předsudky. Vnímají ji jako povinnou četbu. Proč jste si ji vybral?
Vnímají, ale neměli by. Pro mě je Němcová zajímavější než šest milionů dalších osudů, které kolem mě žijí. Nemyslím, že smrtí umělce končí jejich život. Proč by jeden nemohl být zrovna tak podstatný, i když používá starého slovníku a je v čítankách? Speciálně Němcová svým osudem a určitou divokostí a vášnivostí toho, co psala, může být přijatá do mého zorného úhlu víceméně jako současnice. To ostatní, jako nějaká pozoruhodná rezonance s touto dobou, mě ani nezajímá. Myslím, že i na úspěchu Smrti Hippodamie nebo Mistra a Markétky, které uvádí zlínské divadlo, a přitom jsou to díla, zdálo by se extrémně nesnesitelná a jakoby těžká pro to, jak vnímáme současného diváka, je vidět, že když se to buď dobře udělá, nebo když se dovede vzbudit nějaký druh emocí, lidé to cítí. Cítí, že jsou zplozeni z nějakých archetypů a nejsou na světě pro to, aby seděli u ledničky a od ledničky letěli k televizi... Že každý člověk má chvíle, kdy bytostně cítí, že je v kontextu nějakého řádu, svých předků a toho, že se narodil do určité země a jejích tradic. Samozřejmě člověk si to v této dobrodružné době snad ani uvědomovat nechce, ale každý má určitě takové chvíle kontemplace nebo zastavení a má třeba hrůzu ze smrti. Myslím, že divadlo, které má mít vždycky jakoby mýtický rozměr, by mělo být prostorem, kde člověk těchto věcí dosáhne, nebo si je aspoň trošku uvědomí.

* Ve Slováckém divadle děláte už čtvrtou inscenaci. Co vás do Uherského Hradiště tak táhne?
Jsou to úplně prostinké důvody, jednak řekl bych rodinné, které souvisí s tím, že jsme jezdili tuhle do Častkova a že naše tetka, když já jsem byl mladičký, měla vždycky do Slováckého divadla předplatné a i já jsem do Hradiště jezdil. Takže znám jeho vůni a takovou tu křivolakost od dětství. Taky je mi milé místní nářečí. Slovácké divadlo je mi blízké lidsky, herci tady mají pro divadlo šťastnou povahu. Nikdy jsem tady taky neviděl takové ty banální divadelnickoprovincionální pomluvy. Soubor je dobře utvořený a je stmelený přirozenou snahou a pracovitostí a vším tím hezkým, co u divadla má být.

* Před rokem jste říkal, že chcete s divadlem skončit. Pořád to platí?
Chystám se na to, ale ještě musím dostát několika málo závazkům.

* A není to škoda? Co vás k tomuto rozhodnutí vede?
Určitě není, nepochybně. Čas dozrál. To jsou různé delikátní věci, které se týkají mé intuice nebo přemýšlení a jsou v tom i určité objektivní okolnosti. Ale o tom bych moc nechtěl mluvit.

* A co vás tedy ještě v divadle čeká? Na co se můžeme těšit?
Mám představu o inscenaci Evangelia svatého Lukáše v brněnském Divadle Husa Na provázku. Chtěl bych vyjít hlavně z promluv Ježíšových a apoštolů, ale ještě nevím, jak to dopadne. Ve Slovenském národním divadle budu dělat Světáky.

* Světáky?
Ano, podle toho filmu. S Labudou, Hubou a Emíliou Vášáryovou. Oni totiž na Slovensku hrozně milují české komedie. Lámali mě i do Havla, ale nakonec se jim nejvíc líbili Světáci. Převedli jsme to do současnosti, do takových současných pražských podmínek, kde je spousta Slováků, a nějak jsme to domysleli spíš do rozměru tragikomedie než jenom do elegantní komedie, která to byla tehdy ve filmu. Mám práci asi na dvě sezony. Ještě bych měl v Divadle Na Vinohradech dělat Felliniho film Zkouška orchestru a v Národním divadle Babičku Boženy Němcové, na to se teď nejvíc připravuju.

* O vás se už několik let všude píše a mluví. Jak to vnímáte, cítíte mediální tlak?
Ne, necítím, kromě toho, že před generálkou musím dělat rozhovory jako teď s vámi a psát Josefovi Kubáníkovi do půlnoci rozhovory. To pociťuju jako trápení, ale jinak mediální tlak necítím.

* Slyšela jsem, že vaším snem je natočit film. Prozradíte, co by to bylo?
Rádi bychom natočili Maryšu. Na to bych si troufl, ale vzhledem k tomu, jak je všechno kolem filmu komplikované, v to moc nedoufám. Uvidíme. Nevím, jestli bych to zvládl. Mé zkoumání filmového prostoru je zatím na amatérské a nadšenecké bázi.

* Ta vaše Maryša by mě velice zajímala.
Však ona už ve filmu byla.

* Byla, ale to už je dávno.
Je to dávno. Teď jsem si říkal, jak by to bylo krásné, když jsem byl ve Strážnici a viděl jsem tam obřad s koňma a se spoustou krojovaných mužů a žen při hanácké svatbě, to bych tam využil. Byl tam taky August Roden, který, když to viděl, vykřikl: Slovácko je Hélas, to je Řecko! Jsou tady zdroje, jak udělat takovou slováckou antiku.

* Herce tady máte...
To já ještě nevím, kdo by tam hrál. Někteří ze Slováckého divadla asi ano. Ale hodně jsem si myslel na herce z amatérského souboru v Karolince. Ten je úplně znamenitý.

***
* J. A. Pitínský
Autor, dramatik a režisér, vlastním jménem Zdeněk Petrželka, se narodil v roce 1955 ve Zlíně. Po absolvování gymnázia a dvouleté nástavby na Střední knihovnické škole v Brně prošel několik zaměstnání (delší čas působil i jako inspicient Divadla Na provázku). V roce 1985 byl jedním ze zakladatelů brněnského Ochotnického kroužku a působil zde jako autor i režisér (vlastní dramatizace Kafkovy Ameriky, hry Ananas a Matka). Režíroval v mnoha českých a moravských divadlech - v Městském divadle ve Zlíně (Osm a půl a půl, Její pastorkyňa, Proces), pražském Dejvickém divadle (Sestra úzkost) a Divadle v Dlouhé (Kouzelný vrch), brněnském HaDivadle (Jób, Král Oidipus), divadle Archa (Marné tázání nebes) nebo v Národním divadle v Praze (v činohře Bloudění, Maryša, Naši furianti, v opeře Tristan a Isolda, Dalibor). Je autorem divadelních her Deska (spolu s M. Černouškem), Betlém aneb Komedie o narození, Park, Pokojíček, Komora aneb Poslední cesta do Bee, Buldočina aneb Nakopnutá kára i prozaických knih Praha, Wolker a Bezruč a Lulku tatíčkovi.