Kdy jste si poprvé uvědomil, že byste chtěl inscenovat muzikál Jesus Christ Superstar?

Dlouhodobě je to dílo, které ve mně vzbuzuje chvění a inspiraci. Mám moc rád tu hudbu, ale taky kontext, tedy že se autoři pokouší na takzvaný velký pašijový týden podívat formou libreta, kde je všechno jednání skryto v notách, v emocemi nabité hudbě a důrazu na jakousi ansámblovou energii.

Jak došlo k tomu, že jste si pro inscenování Jesuse vybral Slovácké divadlo?

Když jsme s bývalým panem ředitelem a uměleckým šéfem Michalem Zetelem hledali titul pro moje hostování, tak se mi to zkrátka spontánně zjevilo. To někdy tak bývá. Bylo to tuším kolem období, kdy se soubor Slováckého divadla pouštěl do muzikálu Chicago. Myslím, že je podstatné, že se vyspělé a silné divadlo snaží svému publiku přinést podobné klenoty světové hudebně-dramatické tvorby, že nezůstává u těch dobrých českých jistot, ale že čas od času zkusí zdolat takto obrovskou horu. Takovéto zkušenosti ohromně posouvají, nutí herce sahat hloub, růst. Patří k tomu i pochybnosti, nejistoty, v jistém druhu extrémní zatížení celého divadelního domu... Ale myslím, že toto jsou tvořivé zážitky, se kterými se zákonitě roste.

Jakou hlavní myšlenku, poselství nebo vzkaz byste chtěl inscenací předat divákům?

Já nemám moc rád tyto úvahy, omlouvám se. Nechci komunikovat a dovysvětlovávat žádná poselství. Věřím, že každý empatický člověk s otevřeným srdcem a myslí je a bude schopný vzkaz zachytit na osobní úrovni a zkušenosti. Ale hlavně jsem přesvědčený, že příběh Ježíše Krista není příběhem zapadaným prachem, že to je možnost podívat se na naše vlastní životy, kterou dostáváme v naší bolavé současnosti. 

Naplnil inscenační tým vaše představy o konečném tvaru Jesuse?

Inscenační tým nejenže naplnil moje představy, ale mne dokonce naplnil i láskou.

Cesta k premiéře byla tentokrát ještě trnitější, než tomu bývá u jiných inscenací. Jak jste tu situaci prožíval?

Víte, co, já jsem to bral nějak tak, jak to život a situace přinesly. Vím, že nebylo v mojí moci různé turbulence, kterými prošlo zkoušení inscenace do dnešních dnů, ovlivnit, tak jsem si ani nepřipouštěl nějaká trápení. Možná jsme si aspoň lehce prošli tvořivou kalvárií, ale s tou skutečnou to nesnese srovnání ani jen v náznaku. Výhodou se může v konečném důsledku jevit i to, že herci dostali možnost nechat v sobě zrát témata dlouhodobě, nahlížet na ně ze všech možných stran, třídit ve svém vědomí vjemy, kterými prochází jejich mysl. Událo se hodně ve společnosti i ve Slováckém divadle, energie vložené do našeho snažení bylo však příliš na to, abychom si mohli dovolit ji nechat rozplynout. Naopak, snažili jsme se, všichni a společně, absolvovat tu poslední fázi s veškerou pokorou a vděkem, že už konečně, snad, se naše cesta klikatí k publiku a naše práce nachází hlavní smysl, možnost komunikovat.