Milý pane Jirotko, ani v nejmenším bych nepojal podezření, že se my dva již nikdy nepotkáme. Žel, doslechl jsem se, že tomu tak je. Jsem člověkem, jemuž je vlastní humor až nepřijatelného druhu (vždyť víte), nyní mi však tuhnou rysy a neskrývá se za tím nic zábavného... Jsou to dva roky, kdy za Vámi pravidelně dojížděl režisér Pešek, když připravoval mé uvedení na jevišti Slováckého divadla v Uherském Hradišti. Dodnes vzpomíná na Vaše vyprávění a glosy. Kterak jste s lehkostí a klidem Angličana přesně vypointovanou odpovědí reagoval na jeho zvědavé dotazy. Kterak jste na otázku, zda jste někdy chtěl být Saturninem odvětil až s údivem, zda si někdo může myslet, že Alexander Dumas mladší by snad někdy chtěl být Dámou s kaméliemi. Jak jste na poněkud osobní dotaz ohledně Vašeho honoráře odpověděl po dlouhém mlčení pomalu a s vážnou tváří, že byste si velmi přál kilo domácích klobás a litr slovácké slivovice. Jak jste se těšil z toho, že můžete cokoliv vyprávět o Vašich přátelích Janu Drdovi a Jiřím Brdečkovi a jak jste měl radost, že není vlastně už nikdo, kdo by Vám mohl říci, že tomu tak nebylo. Byla to moudrá setkání. Nestihl jsem vás již ujistit tím, co jsem si při svém následném divadelním uvádění umínil. Totiž, že nehodlám slevit ze svých svérázných postojů, kterými jste mě před dlouhými lety vybavil do života. Že se ochotně a rád postavím proti tetám Kateřinám, zpovykaným Miloušům a jim podobným. Bez vás to teď ovšem půjde o mnoho hůře. Pane Jirotko, ať je Vám ve společnosti Vašich milovaných Chestertona, Klapky Jerome, Thurbera i Basse (o kterém jste s oblibou tvrdil, že neuměl vůbec hrát mariáš) vždycky do smíchu. Děkuji za ten, který jste nám tady zanechal. S uctivým pozdravem Váš sluha Saturnin.