Ivo v anotaci k připravované inscenaci Rodina Tótů jsi použila hezký příměr, že se jedná o jakousi maďarskou "hrabalovštinu". Můžeš popsat, v čem je podobnost s Hrabalem nejvíce zřejmá?

István Örkény je mistrem žánru miniaturní grotesky, nebo též minutové povídky, novely, nazývá se to různě. Základem tohoto žánru je, že děj je vystavěn na všední situaci, hrdiny jsou obyčejní lidé, hovořící banální mluvou. Vyústění, pointa však překročí meze reality, stane se nezvyklou, nepravděpodobnou až šokující, a tím na vše vyprávěné vrhne groteskní až absurdní rozměr. Pod tím vším však není autorský výsměch, ironie, ale sebeironie, hluboká humanistická láska k člověku podpořená osobní prožitou zkušeností. S takovým pohledem "všednosti", s takovými postavami a s takovým humorem se setkáváme, jak u Bohumila Hrabala, tak u Istvána Örkénye.

Rodina Tótů se u nás až tak často u nás neuvádí. Proč myslíš, že po této hře divadla nesahají?

Možná je to tím, že Rodinu Tótů v našem prostředí zastínila slavnější Kočičí hra, která se především díky věhlasné inscenaci pražského Národního divadla s nedostižnou Danou Medřickou stala fenoménem. Možná se někdo leká odkazu na autorovy prožité zkušenosti z druhé světové války. To ale není potřeba, protože byť se hra časově v tomto období odehrává, její vyznění ji daleko přesahuje. Pojednává totiž o mechanismu jakékoliv mocenské zvůle, od těch nejmenších projevů v rámci vztahů člověka s jeho nejbližšími, s rodinnými příslušníky, až po alegorii jakýchkoli mocenských politických systémů. Je to hra o právu člověka na svobodu myšlení a konání obecně, což je, jak některé například i kulturní události poslední doby naznačují, stále aktuální téma a nesamozřejmá věc. Örkényho hra je tak dnes opět nebývale aktuální, neprožíváme sice třeba totalitní útlak nebo válečné běsnění naštěstí aktuálně, ale jeho ataky, zárodky takového myšlení, se pořád vyskytují, jako plevel, vytrženy jednou, vyklíčí znovu. Stále se najdou mnozí, kteří se domnívají, že nejlepším řešením, jak mít pod kontrolou lidské myšlení a jednání, je – v souladu s hrou obrazně řečeno – zavřít všechny do krabice totožných rozměrů, "ulít" je podle jednotné formy a vše ostatní, odlišné, jim jednoduše zakázat. Örkény to vše postihuje se satirickým nadhledem, s onou zmíněnou sebeironií, přidává groteskní vyhrocení děje i modulaci postav a lehce absurdní rysy. Milovníky podobného humoru napadnou jistě paralely například s hrami Ladislava Smočka či Václava Havla, mistrovstvím, kterého Örkény dosáhl v prozaickém i dramatickém žánru současně, zase připomíná osobnosti formátu Karla Čapka nebo A. P. Čechova.

Inscenaci připravuje režisér Igor Stránský, se kterým spolupracuješ už dlouhá léta. Jak se ti s ním pracuje a jak bys popsala jeho režijní přístup?

Ano, s Igorem Stránským spolupracuji už téměř dvacet let, takže by se dalo říci, že jeho režijní metodu znám. Přesto každá inscenace, každé téma, žánr a autorský styl, vyžadují trochu jiný přístup. Tvořili jsme spolu Shakespeara, Lorku a mnohé další, ale také třeba Zoltána Egressyho, současného maďarského dramatika, který byl "hrabalovské" poetice také velmi blízko. Kromě silných lidských příběhů, těch řekněme tragických či dramatických, má Igor Stránský i proslulý velký smysl pro humor čili komedie a také komedie více či méně hořké, jsou mu blízké. Tedy Örkénye jsme považovali za vrcholného autora společně a dlouho, Rodina Tótů se v našich úvahách o repertoáru objevila už dříve. Podobně, myslím, též nahlížíme na téma svobody i humanistického pohledu – zde je znám často skloňovaný termín Igora Stránského „člověčina“. Být stále člověkem, navzdory dobovým tendencím, je jeho trvale přítomné téma. Takže myslím, že v tomto všem u nás panovalo souznění. Co se konkrétní práce týká: Igor Stránský se na inscenace připravuje velmi důkladně a dlouho dopředu. Má zpravidla poměrně detailní režijní knihu se záznamy akcí, hudebních čísel, přestaveb apod., tzv. nosí téma v hlavě (a myslím, že i v srdci) a je jím doslova duševně oplodněn (úsměv), jak on sám říká těhotný. Dlouho dopředu se schází jak s herci, tak s dramaturgem, výtvarníky a autorem hudby a debatuje o svých nápadech a záměrech. Když se potom začne zkoušet, nepodceňuje tzv. fázi „u stolu“ čili detailní čtené zkoušky, kde se rozebírají postavy a jejich motivace k jednání, situace i skryté významy v textu. Korunou je však samozřejmě práce na jevišti, která je z celého zkušebního procesu ta nejdelší a nejzajímavější. Dotvářet inscenaci lze ale i po její premiéře. Každé představení je jiné, vyznění inscenace s reprízami většinou roste, a i to je Igor Stránský zvyklý si v průběhu sezóny hlídat.

Zajímalo by mě i zákulisí tvé práce. Jak se jako dramaturgyně připravuješ na novou inscenaci?

Zase je to různé u různých her. Hodně věcí je intuitivních, hlavně když je inscenace původní tvorbou nebo se spolupracuje s žijícím autorem. Nejdůležitější je pochopení samotného textu, jeho důkladné "přečtení", prožití, ztotožnění se s osobní lidskou zkušeností, procítění rytmu textu ap. Další věcí je samozřejmě načerpání informací o dotyčném díle a autorovi, taková ta faktografie – biografie, doba, kontexty, metatextová vyznění apod., a její předání hercům, potažmo v programu divákům. V této části práce je asi nejtěžší kondenzování poznatků, protože zajímavých souvislostí by většinou bylo na několik samostatných přednášek a dramaturg má k dispozici zhruba hodinu na zahajovací zkoušce, pak sice mnoho vstupů během zkušebního procesu, (ale tam už se to točí většinou kolem jevištních mizanscén a výkladů postav), a nakonec omezený rozsah programu. Během zkoušek pak sleduju vyznění, kam míří, vyjadřuji se k celku i jednotlivým postavám. Snažím se balancovat režijní "překlad" ze znaků literatury do znaků jeviště. Je to totiž opravdu úplně jiný, autonomní svět, ve kterém dramatický text je pouze jednou ze složek. Na významu se podílí herecká akce, mimika, gestika, intonace, výtvarná složka od scény, kostýmů, vlásenek až po světelný design, hudební a pohybová stránka – každá z těchto složek je sama schopna nést význam. Vyvažovat spojení těchto významů do optimální syntézy je vedle režiséra úkolem i pro dramaturga. Zapojí se tak celá osobnost – od citu a intuice až po tu nejpřísnější logiku. Je to pokaždé nové dobrodružství.

Rodina Tótů bude poslední premiérou před letními prázdninami. Už víš, jak budeš letos odpočívat?

Co se počasí týče, mám pocit, že si užíváme už teď. Mít o měsíc delší léto, byť "pouze" teplotně, je skvělá věc. Miluju sezení venku na zahradě, třeba dlouho do noci. Na to se těším (až pak ještě k tomu nebudeme muset vstávat na zkoušku nebo s dcerou do školy). Už teď ale voní borovice tak, jako to většinou cítím u moře v Chorvatsku. S tímto pocitem chodím po přírodě už několik dní. Tedy pokud se k čichovému vjemu přidá i ten hmatový a chuťový, korunovaný pohledem na tu úžasnou modrou vlnící se plochu a pro (d)uši uklidňujícím monotónním šuměním, nebude mi asi už nic chybět. Pak ještě přátelé. Setkávání se s přáteli je vrcholnou hodnotou každých prázdnin.

Děkuji za rozhovor.

Blanka Šmejdovcová