Originální černobílé portréty zaměstnanců a spolupracovníků divadla vytvořil fotograf divadla Filip Fojtík.

„Fotit divadlo je nádhera,“ říká Filip Fojtík

Profesionální zkušenosti získával už od roku 2010 pro prestižní agentury, instituce i na volné noze. Nyní je Filip Fojtík dvorním fotografem Slováckého divadla, aby zachytil neopakovatelnou atmosféru divadelního zákulisí a práci lidí v něm.

Filipe, herci jsou zvyklí se fotit. Co ale uklízečky, vrátné, pánové z dílen? Jak vám to šlo s nimi?

Přiznám se, že jsem z toho měl velký respekt, ale všichni byli nakonec skvělí. Výhodou bylo, že mě u focení doprovázela Monika Kalinová z marketingového oddělení, která se s divadelníky samozřejmě zná, dokázala s nimi najít společnou řeč, takže se uvolnili a vznikl přirozený snímek.

Jaký je rozdíl u focení tiskovky, sportu nebo divadla? 

Fotografování tiskovek říkám, že jde o focení hlav. Většinou všichni zúčastnění stojí v řadě jako vojáci, neudělají žádné gesto a skrývají také své emoce. Sport je oproti tomu boj a drama plné síly a emocí. A divadlo? To je nádhera! Emoce, výraz těla i tváře a k tomu zajímavé světlo. Atmosféra při jakémkoliv focení by se měla odrážet do každé fotky. A také to tak je. Pokud bude například krásná žena při focení otrávená nebo se nebude chtít fotit, tak to v té fotce všechno bude vidět. 

Co vás na focení divadla baví, čím je specifické?

Na prvním místě jsem šťastný, že jsem se mohl zhruba po deseti letech do Slováckého divadla zase vrátit a vše dokumentovat (Filip Fojtík v říjnu roku 2012 pořídil sérii snímků ze zkoušení inscenace Višňový sad ) . Divadlo totiž miluji. Baví mě, že je každá inscenace jiná, s jiným světlem a výrazy ve tvářích herců. Každé focení je pro mě nová výzva, ze které mám respekt, ale vždy se snažím vše zachytit netradičním pohledem. A je mně jasné, že se to nemusí podařit.

Proč?

Může vás zklamat technika anebo nezmáčknete spoušť v tom pravém okamžiku. I když to tak nemusí vypadat, může být i focení divadla velký adrenalin s napětím, které fotograf prožívá sám uvnitř sebe. Když fotím, nevnímám nic jiného než to, co, nebo na koho ostřím. No a potom se mnou není vůbec řeč ještě do okamžiku, než vyberu nejlepší záběry a pošlu je rychle někomu, kdo je má zveřejnit na webu nebo v novinách. Žijeme totiž v digitálním světě, kdy musí jít obrázky rychle ven, protože lidé je chtějí vidět třeba na druhém konci světa co nejdříve.

Kdo je Filip Fojtík

Pochází z Blatnice pod Svatým Antonínkem. Jeho maminka píše a fotí pro noviny, tatínek je kameraman, a tak měl k oboru odmalička blízko. Že chce být fotografem, se definitivně rozhodl v 9. třídě základní školy, a absolvoval učební obor ve Vizovicích.

Výrazně na sebe upozornil už v 18 letech, když získal prestižní ocenění Junior Awards v soutěži Czech Press Photo 2010 a stal se tak nejlepším mezi fotografy do 26 let. Porotu zaujal snímkem z příprav pohřbu polského prezidenta Lecha Kaczyňskiho. „Napadlo mě, že bych mohl vyfotit reakce Poláků. Rozhodnutí padlo ze dne na den. Sedl jsem na vlak a prostě odjel směr Varšava,“ vyprávěl bezprostředně po získání ceny. „Byl jsem na místě, kde organizátoři chystali židle. Seděl jsem a viděl, jak montéři najednou zvedají velký kříž. Ta chvíle mi přišla strašně silná. Vyběhl jsem a okamžitě fotil. Fotky jsem hned posílal mamce, která je dávala na internet.“

Stejné ocenění Junior Award Czech Press Photo získal i o rok později. Porota ocenila rovnou tři jeho černobílé fotografie z cyklu Stáří.

Poděkování těm, kteří nejsou tolik vidět

Pro talentovaného fotografa, který aktuálně nafotil i novinky Slováckého divadla, jako jsou Tři sestry nebo Lichožrouti, byly portrétní fotografie zaměstnanců a spolupracovníků divadla prvním úkolem v nové spolupráci – a hned velmi obsáhlým.

„Zadání Slováckého divadla znělo: nafotit zaměstnance v jejich přirozeném prostředí a v černobílém provedení. Fotil jsem na širokoúhlý objektiv, aby se do fotografie dostalo co nejvíc z míst, ve kterých pracují,“ popisuje Filip Fojtík, jak k focení došlo.

„Jak vypadají herci, to všichni ví. Ale jak vypadá paní vrátná, paní uklízečka nebo kolegové z dílny, kde vznikají scény našich inscenací? To doposud málokdo věděl. A my jsme se rozhodli tímto způsobem poděkovat právě těm našim kolegům, kteří nejsou divákům na očích, ale bez nichž by naše divadlo nemohlo fungovat,“ říká ředitelka uherskohradišťské scény Libuše Habartová.