Herečka Jaroslava Tihelková si v pondělí způsobila nepříjemný úraz a vy jste musel zrušit premiéru. Jak se v této chvíli cítíte? Cítím se divně. Ke konci zkoušení všechno spěje k premiéře, která je takovou tečkou. A teď je po všem. Je to pocit, jako když skáčete do dálky, v generálkovém týdnu se odrazíte a nedopadnete. Takže já teď letím, nemám pocit ukončené práce. Inscenaci musíme v této chvíli na tři měsíce zamrazit, pak ji opět rozmrazit a znovu se odrazit, abychom doletěli co nejdál. Je ve mně smutek a nejistota. Čím tu vynucenou pauzu vyplníte? Prací. V pražském divadle Ungelt budu zkoušet hru Richarda Alfieriho Šest tanečních hodin v šesti týdnech. To je taková příjemná intimní věc pro dvě osoby. Stalo se vám v minulosti, že byste musel rušit premiéru? Taková situace, že by premiéra nebyla, se mi nestala. Ale stalo se mi, že jsem měl v inscenaci záskok. Bylo to asi tři týdny před premiérou a premiéra tím byla hodně ovlivněná, protože zbytek souboru pracoval tři týdny na tom, aby se ten nový člověk dostal na jejich úroveň. Takže já jsem pak neměl moc času na ty ostatní a trochu to celé stagnovalo. Premiéra pak byla taková nejistá. Ono je to vždycky nepříjemné, i z lidského hlediska. S tím konkrétním člověkem trávíte denně spoustu času a pak tu najednou není. Kolegové s ním mají při zkoušení zážitky a to obohacuje jejich vzájemný vztah na jevišti. Nejde jen o to naučit se text, ale rozžít roli. Vzhledem k tomu, že Skleněný zvěřinec byl velmi intimní, jsou tam vlastně jen čtyři osoby, tak je teď čtvrtina obsazení mimo provoz. Postava, kterou hraje Jarka Tihelková, je extrémně důležitá. Ve hře plní funkci motoru, který žene vpřed všechny události. To, že vypadla, je velmi smutné. Smutnější by ovšem bylo, kdyby měla mít nějaké zdravotní následky, ale operace prý dopadla dobře. Zdraví je na prvním místě, umění až pak. Myslíte, že se celá tato událost nedá vnímat v širších souvislostech, jako nějaké vyšší znamení, které vám má něco důležitého říct? Říká se, že náhoda neexistuje… Nad tím jsem neuvažoval. Byl bych radši, kdyby ten hlas shůry varování nevznesl a my nebyli takto upozorněni a doklepli zkoušení k premiéře. Zatím přesně nevím, co by mi to mělo říct. Podprahově jsem to nezkoumal. Vy asi věříte na horoskopy, že? Někteří lidé tomu věří, ale na to abych jim věřil i já, je tam spousta nejistot a protimluvů. Takže by to muselo být hodně silné, abych se přes to dostal. Třeba ta pauza nakonec inscenaci prospěje. Dozraje, usadí se, herci získají odstup. Vnímám to, jako když odjedete do zahraničí, vrátíte se a najednou vám všechno připadá jiné, některé problémy se zdají menší... Možná máte pravdu. Zrovna nedávno jsem o tom uvažoval, že už jsem nebyl dlouho venku. Zdá se mi, že celý svět je malý, zoufalý a upinožený. Mezi lidmi je spousta zloby a kariérismu. Dan Fikejz, který nám dělal hudbu, byl ve Švédsku a říkal mi, že se tam nezamykají auta. To mi přijde neuvěřitelné, že ještě existuje taková pohádková země. U nás si auto zamknete a stejně nemáte jistotu, že to, co tam máte, tam zůstane do druhého dne. Takže bych rád vycestoval. Snad se to povede. Proč jste si vybral právě Skleněný zvěřinec? To vám můžu říct přesně. Protože mě k tomu donutila dramaturgyně Hana Hložková. Donutila? Já bych si Skleněný zvěřinec nevybral nikdy. Když Slovácké divadlo přišlo s touto nabídkou, dělal jsem psí kusy, abych se z toho vyvlíkl. Shodou okolností jsem měl problém už u Svačinky generálů, mé minulé práce v tomto divadle, taky jsem to nechtěl vzít. Mně se líbil námět, ale nelíbilo se mi zpracování a vlastně jsem tu hru přijal až v průběhu zkoušení na základě práce s herci, a nakonec jsem ji měl hodně rád. Co se týče Zvěřince, tam se mi nelíbil ani námět ani zpracování. Překlad je navíc strašně starý. A motivy, které se tam řeší, mi přijdou až naivní. Naivně útočí na emoce a je to hodně sentimentální. Takže jsem to nějak nemohl rozdýchat. Z čehož docela paradoxně plyne, že Slovácké divadlo je pro mě divadlo nemilovaných předloh, a pak vlastně milovaných inscenací. Co byl tedy nakonec ten rozhodující důvod, proč jste nabídku přijal? Přesvědčili mě, že potřebují hru pro mladé lidi. On tam totiž ten motiv rozhodujícího kroku do života je. Mladý člověk přestane být závislým a osamostatní se. Takže to byl asi nejsilnější motiv, který mě na té hře zaujal a na tom jsem to celé postavil. Samozřejmě tam hraje roli také komunikace mezi maminkou a dětmi, která v našem podání zavání tak trochu Hitchcockem. Maminkám se totiž těžko ubráníte, protože ony na vás mají podvědomý až magický vliv. Člověk ví, že to s ním myslí dobře, ale je to strašné. Prostředky, které volí, a může to být i extrémně milý přístup, vám stejně za pár let lezou na nervy. A především o tom naše hra bude. Během zkoušení vznikla i docela dobrá atmosféra a musím říct, že od první třetiny jsem se těšil na každou zkoušku a na to, co se tam nového objeví. Stále mluvíte o tom, že vás přesvědčili. Vy jste vůbec neměl možnost do výběru hry zasáhnout a zvolit si něco, co je vám blízké? Zaútočili na mě titulem a já jsem samozřejmě vytáhl svoje trumfy, které se ale nakonec ukázaly jako směšné vůči potřebám Slováckého divadla. Vzhledem k tomu, že jsem tady pracovat chtěl, uznal jsem jejich argumenty a musel jsem překonat ostych vůčiWilliamsovi, se kterým nemám dobré zkušenosti. Jak to? S americkou dramatikou jsem měl problém už na škole. Připadala mi taková civilní, málo divadelní, spíš jako televizní inscenace. Žádné kouzla a čáry. Pak jsem dělal Smrt obchodního cestujícího od Arthura Millera a to mě naprosto pohltilo. Tak jsem si řekl, že ta americká dramatika není až tak špatná. S Tennesse Williamsem jsem se setkal, když jsem v Městském divadle v Brně zkoušel Tramvaj do stanice Touha. A tam se právě projevila jeho zdlouhavost. Navíc jsem tam měl sentimentální, zádumčivou hudbu, která celou tu inscenaci dokonale uspala. Pak jsem ji dělal znovu ve Zlíně, a to už jsem se k Williamsovi zachoval opravdu tvrdě. V představení jsem použil hudbu Apocalypticy, kterou tady v té době ještě nikdo neznal, a nakonec to bylo pro dobro věci. Ve Williamsových hrách je strašná divokost, ale schovává se za melancholii, která ale nesmí převládnout. Čím je podle vás Williamsova hra aktuální? Dá se hrát v kterékoli době, a to je znak dobré dramatické předlohy. Netýká se ani politiky ani dobových událostí, ale vztahů v rodině. A to zná každý už od antiky a je to živé pořád, stále je tam co objevovat. Člověk nemusí mít encyklopedické znalosti, aby věděl, o čem se hraje. Takže je to aktuální v tom, že je to vlastně strašně neaktuální. Dokud budou rodiče a děti, budou tu i problémy. V jednom rozhovoru jsem četla, že si pečlivě vybíráte hudbu k představení a dokážete ji i odmítnout. Jak to bylo s hudbou tentokrát a jakou roli v přestavení hraje? Bude fungovat dobře. Ale s Danem Fikejzem, který ji složil, jsme zpočátku trošku bojovali. On je člověk, který nahlas mluví, vystupuje sebevědomě, ale ve skutečnosti je jemný a jeho hudba je taky taková. Ale to jsem právě nechtěl, protože by mi toWilliamse tahalo tam, kam nechci, do nostalgie. Chtěl jsem divokou hudbu, ta k tomu víc sedne a pomůže té stránce Williamse, kterou bych chtěl ukázat. Kde berete inspiraci a sílu pouštět se stále znovu do nových projektů? Co je pro vás věcí, která vás nabije? Já hlavně divadlo chci dělat a myslím si, že to je základ všeho. Pro mě to ještě není zaměstnání, ale koníček, takže já si ho tak jako by šetřím a na každou práci se těším. * Zdeněk Dušek Vystudoval režii na JAMU v Brně u Jana Nebeského a Stanislava Moši Po skončení studia hostoval ve Slováckém divadle, kde režíroval Hry lásky a náhody Proslavil se inscenací Smrt obchodního cestujícího, kterou uvedl v Městském divadle v Brně Nemá v oblibě americkou dramatiku, ale několikrát se s ní setkal. Kromě Smrti obchodního cestujícího režíroval Tramvaj do stanice Touha Tennesse Williamse a nyní Skleněný zvěřinec téhož autora. Regionální mutace| Mladá fronta DNES - jihovýchodní Morava