Martino, co tě vedlo k tomu, že ses ujala režie hry Emilia Galotti?

Je to příběh, který se hraje po celém světě už více než dvě století, takže už prošel tak hustým sítem, že skutečně patří mezi zlatý poklad. Ale přitom, když ho čtete, máte pocit, že vidíte pány v oblecích a dámy s kabelkami Louis Vuitton, které sledujete na stránkách společenských magazínů, v televizních zprávách. Jsou to ti hezcí a okouzlující lidé, kterým patří valná většina pozemských statků této planety a kteří rozhodují o našem životě... Je to příběh o pokušení zařadit se mezi ně, o pokušení podlehnout, zamilovat si ty muže, ty ženy... Čili žádné historické drama, ale zcela současný milostný příběh, velmi napínavý a dramatický - a přitom jsou jeho kvality prověřené časem. Co víc by si člověk mohl přát?

 

Hanko, co tě vedlo k tomu, že jsi režisérce doporučila hru Emilia Galotti?

Říkala jsem si, že nastal čas uvést nějakou klasickou hru, nejlépe německé provenience. Ptala jsem se sama sebe, kdo je nejzásadnějším německým dramatikem, a na mysl mi vytanul „guru všech dramaturgů" Gotthold Ephraim Lesssing. Ve výběru titulu jsem měla docela jasno. Emilia Galotti je zásadní hrou „německého Shakespeara", který je u nás víceméně „neznámým dramatikem". Tato tzv. měšťanská tragédie napsaná v roce 1772, tématicky vykazuje prvky až příliš podobné současnému chodu společnosti. Skrze jednoduchý milostný příběh ženy a dvou mužů, se totiž zabývá vážnými tématy např. zneužíváním moci, manipulací s lidmi a fakty, odvahou a vůlí k svobodném jednání, rozhodováním se mezi ctí či neřestí apod. Zdálo se mi, že by tohle mohlo zajímat diváky i režisérku takřka německého původu.

 

Kláro, v čem je postava Emilie stejná jako ty a v čem jiná?

Těžko říct, protože Lessing představí Emilii jen v dost extrémních situacích, v takových samu sebe neznám. Přesto je tu spousta věcí, které nás spojují. Obě kolem sebe máme mnoho lidí, kteří nás mají rádi, mají na nás vysoké nároky, zrovna tak, jako my samy na sebe. Emilie je však sama sobě kladena za ideál čistoty a cnosti, já mám to štěstí, že mí nejbližší mě vnímají a příjímají s mými chybami. Ona se ocitne uprostřed milující rodiny sama, nepochopena, skoro bezmocná. Společný je nám i idealismus, někdo by ho nazval naivitou, křesťanské hodnoty i různá pokušení, která se ale nevyhnou nikomu. Lišíme se například ve způsobu, jakým řešíme krizové situace, Emilie se v nich zorientuje a dál jedná klidně a sebejistě, já jsem spíš stresař, zmatkuju a ukvapuju se.....jsme si s Emilií blízké, ale o tom nechci psát, chci vás o tom přesvědčit na jevišti.