Eva Jiřikovská - mladá, ale nikoliv neznámá uherskohradišťská rodačka, tanečnice a výtvarnice. Kromě souboru Hradišťan, jehož je členkou a pro nějž nyní navrhuje i kostýmy, je její jméno už neoddělitelně spjato se Slováckým divadlem, kde účinkuje jak tanečně, tak výtvarně. V jejích kostýmech tančí také posluchači Tanečního studia Laďky Košíkové, na její kostýmy se chodí dívat i diváci brněnského HaDivadla nebo Divadla Husa na provázku (Písně královny Abizag, Baletky). Své výtvarné zkušenosti už ale také předává dál jako pedagožka staroměstského gymnázia. Věnuje se rovněž vlastní tvorbě, kterou vystavuje v obou zmiňovaných městech. Při pohledu na úvodní výčet tvých aktivit mě napadá neodbytná, i když trochu nadbytečná otázka. Z čeho se na Slovácku rodí umělec? Z prostředí, okolí, lidí kolem, z tradice. Ovlivňují mě hodně lidi, kteří tady jsou. Z vůně kraje a vůně jeho obyvatel. Jak to bylo u tebe, odkud kam a přes co vedla cesta? Nejdřív jsem tancovala v Hradišťánku (sem mě přivedli rodiče), potom v Hradišťanu. Tady byla zase parta dobrých kamarádů. Pak jsem si na gymnáziu v hodinách výtvarné výchovy uvědomila, že mě to baví a zajímá. V té době přišel na gymnázium pan Jiří Salajka a začal mě v této oblasti hodně ovlivňovat a otevírat mi skryté taje výtvarna, krajiny, přírody. Naučil mě dívat se kolem sebe s otevřenýma očima, vnímat věci, které může vidět jen člověk s potenciálem výtvarného vnímání. Pak jsem začala tvořit, po vyučování jsem chodila do "domku" (učebna výtvar. výchovy gymnázia, pozn. red.) a tam jsem se nořila do vůně grafických barev, špachtle na špachtli, matrice přes matrici, rydlo, lino... Tak snadno se ale člověk výtvarníkem nestane... Po maturitě jsem nastoupila na Pedagogickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, na kombinaci grafika - výtvarná výchova. Myslela jsem si, že chci učit a jenom to chci. Časem jsem ale zjistila, že nedokážu věnovat veškerou svou výtvarnou energii pedagogické práci. Učení vyžaduje totiž strašně moc úsilí. Tedy jsem začala dělat rekvizity a potom i kostýmy pro Hradišťan, za což vděčím důvěře Laďky Košíkové, která mě nechala na projektech spolupracovat. Cítila jsem potřebu jít studovat dál, ale přicházely různé nabídky a spolupráce a já jsem zjistila, že pokud člověk chce něco dělat a najde to, co ho baví, ta další práce a další cesta přijde. Mluvíš o scénografii - kostýmní tvorbě? Kde se zrodila první spolupráce s divadlem? Ano. Je to spojené s tancem. Zúčastnila jsem se konkurzu do divadelního představení SD Dvůr divů a tam jsem se octla blízko toho, jak vzniká inscenace, co to stojí času. Dostala jsem se do krejčovny, místnosti, o níž jsem ani nevěřila, že může v divadle být. Hodně jsem si při zkoušení inscenace kreslila. Byla to pro mě první vůně divadla z jiné strany, ne ze strany diváka. Když jsem tančila v  Radúzovi a Mahuleně, bylo už rozhodnuto. Už jsem věděla, že to je to, co bych chtěla dělat. Inscenace Radúz a Mahulena pro mě byla v podstatě tou další školou. Sledovala jsem výtvarníky a vznikání inscenace. Měla jsem už také za sebou návrhy kostýmů k TV inscenaci Rok na vsi - hudebně-tanečnímu projektu na motivy K. J. Erbena, k němuž hudbu složil Jiří Sternwald a choreografii vytvořila Laďka Košíková, která pak pro úspěšnost inscenace ztvárnila i její jevištní verzi. Tam jsi také tancovala? Ano, ale tady jsem si poprvé uvědomila, že nemůžu sedět na dvou židlích. A přestože jsem odtančila dva tance, scénografie tady pro mě zvítězila. Pak přišla první scénografická práce pro SD a tou byla inscenace Olga a ďábel v režii Davida Vackeho... Pro spolupráci mě získal "natěšený" David, který byl hrou Přemysla Ruta tak pohlcený, že musel strhnout herce a všechny zainteresované kolem. Oslovilo mě také to, že v úvodu hry se vyskytuje slovo "bezčasí". Měla jsem tak poprvé volnou ruku a mohla jsem scénu a kostýmy pojmout, jak jsem chtěla. A když je bezčasí, tak fantazie je bezbřehá. Přes Olgu a ďábla vedla cesta k Othellovi? Přesně tak. Moc mě těší, že právě práce na Olze a ďáblovi oslovila i pana ředitele Stránského, který mi poté nabídl další spolupráci, za což jsem mu moc vděčná. Othello je klasický klenot renesance. V jakém čase se však odehrává vaše inscenace? Režisér mi řekl, že to nechce pojímat jako historickou záležitost, a já jsem tedy měla v podstatě zase volné pole působnosti. Dobou Williama Shakespeara a renesance vůbec jsem se samozřejmě inspirovala. Hodně jsem si ji představovala. Nejdřív jsem si věci nakreslila podle své fantazie a teprve potom jsem sáhla po knize oděvů v renesanci. Zjistila jsem , že v některých kostýmních prvcích - především v drobných historických detailech - jsem se s dobou naprosto shodla. Velké perforování oděvů, v té době velmi módní, to mě nadchlo. V  detailních prvcích jsem se přesně trefila do historie, ale renesanci jsem uchopila moderně a po svém. Velmi blízká je mi také scéna pana Maliny. Je to trefa do mého plechového vidění, poněvadž ošumělý plech s měděnou patinou a její barevností souzní myslím s mými kostýmními návrhy. Čím tě divadlo fascinuje? Tak jak jsem ve svém vnitřním výtvarném světě sama, tak naopak je mi příjemná spolupráce se všemi těmi lidičkami, kteří se podílejí na vzniku inscenací, na chodu divadla, na celé instituci jako takové. Nejdramatičtější je pro mě období zrodu inscenace, je to nejvíc zastřená doba, vše se teprve rýsuje, člověk má stále ještě možnost vymýšlet a propadávat se do tajemství hry. Herci si to užívají po premiéře stále, ale my, inscenační tým, máme pak už jen slzy v očích. Mé pravomoci nekončí však jen návrhem kostýmů, ale také mám právo vytvořit k inscenaci i plakát a program, čímž se dotýkám dalšího svého profesního zájmu - počítačové grafiky. Zde je množina možností rovněž nepřeberná a je to také takové malé kouzlo zrození. Jako v divadle nebo v malování. Vraťme se ještě k tvé volné tvorbě. Co máš právě za sebou a na jakých tématech pracuješ? V červnu proběhla v Galerii Š na Buchlově vernisáž výstavy Stonky, stvoly, stébla. A to jsme u těch témat! Fascinuje mě spousta motivů z přírody, vlastně mě celá pohlcuje. A tak předtím to byly kameny, teď jsou to stonky, pak budou třeba hejna a pak zase bludiště. Všechno vychází z pozorování přírody. Je to stálá drobná fascinace něčím. Těžko se o tom mluví. Co vidím, přetvářím v tom svém vnitřním světě a vzniká grafika nebo obraz. Nejbližší je mi grafika, ale poněvadž nejsem majitelkou grafického lisu, musím se uchýlit k technikám jiným. Co miluješ? Průhledy vysokou trávou, předbouřkovou šedou oblohu v kontrastu se zeleným nedozrálým obilím, mračna, kameny (teď mám zrovna jeden nový z Finska), hejna ptáků, když mění směr, pivo, červené víno, těstoviny, tvrdý sýr, Glumeška, psa Cida a všechny kolem mě. A co ráda nemáš? Nemám ráda utkvělou představu, že když plavu, voda zmizne a já spadnu. Např. v moři. Ta obrovská jama! A taky nemám ráda lopuchy. Jaký způsob léta se ti zdá poněkud příjemným? Rozhodně návštěva barokního divadla v Českém Krumlově nebo Schwarzenbergské hrobky u Třeboně, první chycená ryba v mém životě či večery s Glumeškem a rodiči u červeného vína... Děkuji za rozhovor. Iva Šulajová (Převzato ze Zpravodaje UH - Září 2003)