Moniko, jak bys charakterizovala postavu statkářky Gurmyžské a co na tě na zkoušení Lesa a tvé figury baví?

Je pro mě zajímavý proces hledání té paní a nevím si moc rady se ztotožněním se s ní. Přijde mi, a vlastně v to i doufám, že stejné jsme akorát když Gurmyžská říká: „Jsem sirota.“ To jsem už taky. Ale já nejsem „na zajdy“, se stárnutím jsem vyrovnaná… Samozřejmě mě štve, že je život tak krátký a samozřejmě se občas snažím být „z posledních sil krásná“, ale nijak to neřeším. A nemám v sobě, myslím, ani ten zpropadený gen lakoty. Peníze mám ráda, jsem přece normální. Gurmyžská říká: „Penízky, pojďte ke mně, já jsem vaše maminka!“ Ale že by mi stály za to ničit si lidské vztahy?! A divná je pro mě Gurmyžská ohledně peněz i ve chvíli, kdy se ji snaží Vosmibratov okrást. Reaguje najednou tak měkkce, smířlivě. Já, když usoudím, že jsem byla podvedená, a nemusí se to týkat třeba peněz, stává se ze mě vzteklá agresivní dračice.

Když jsem na první čtené Gurmyžskou začala vidět v jasnějších obrysech, připomněla mi trochu Raněvskou z Višňového sadu. Hrála jsi už někdy podobnou postavu?

A tak to já myslím, že Raněvská a Gurmyžská jsou úplně jiné postavy. Raněvská je přes všechny své chyby hodna soucitu, za většinu jejích omylů může její křehkost, nepraktičnost. Gurmyžská má vlastnosti, které nejde omluvit. Prostě je nutné se s tím smířit, hraju záporáka! Na sympatie tam máme Axjušu, Terezku Hrabalovou, moji neteř. To je dokonalá klaďačka, které já jako správný zloun nepřeji... To je to kouzlo divadla. Máme společnou šatnu, stolky vedle sebe. Když jdeme z jeviště, za těch pět metrů se z nás zase stanou kamarádky.

Co ty a ruská klasika? Jaký máš vztah k ruské dramatice?

Kladný. Pochopila jsem už na střední, že ruská politika, která mě, mimochodem, vytáčí, a ruská kultura jsou rozdílné věci. Neumím si třeba představit, že bych tu svou rozervanou pubertu přežila bez Puškina.

Hra byla napsaná v roce 1871 a věnuje se problémům tehdejší ruské společnosti. Čím myslíš může oslovit dnešní diváky?

Tu otázku jsem si kladla, když jsme hru nasazovali. Ale tak to nakonec víme všichni: lidská povaha, lidská selhání... principy jsou pořád stejné.

Les je komedie, což je podle mě žánr, který ti docela sedí. Pletu se?

Asi bych to tak nerozdělovala. Mě baví i drama. Jen někdo usoudil, že mám jakýsi komediální talent, tak se to využívá. Navíc, Les je sice komedie, ale ta komediálnost není na slzení smíchy. Aspoň v mých scénách určitě ne... No, jak říkal pan režisér: „Není to Cooney!“ (Autor situačních komedií, u nás od něj stále hrajeme Nájemníky.)

Les režíruje Roman Groszmann, pro kterého jde o první spolupráci se Slováckým divadlem. Jak se ti s ním pracuje a jaký režijní přístup ti obecně vyhovuje nejvíc?

Existuje mnoho režijních přístupů. Jsou režiséři vlídní, agresivní, připravení, nepřipravení… Já dělím režiséry na ty, co mají rádi herce a ty, co nemají. To je pro mě zásadní. Roman patří do první kategorie. Vede nás vlídně a trpělivě. A ví kam. Stačí se o něj opřít a on nás všechny unese. Problém s těmito režiséry je, že člověk děsně touží po tom, jim to „nepokazit“. A druhý problém: že se s nimi člověk nerad loučí. Jsme spolu v době zkoušení všichni moc intenzivně. A když to skončí a režisér odjede, je to jako když se mamce ztratíte v drogerii v oddělení s nátěrovými hmotami...

Na závěr bych se ráda zeptala, co děláš, když zrovna nehraješ, nebo si chceš od divadla odpočinout, a co je pro tebe osobně nejlepší relax?

Já jsem ráda doma. Máme malý domek uprostřed zahrady. Jsem tam velice šťastná… Od té doby, co tam žiju, jsem náruživý domaseďa. A mimochodem, když už jsme u těch Rusů, celý můj dům je ovlivněný jedním Rusem, Chagallem. Věším jeho obrázky, kam to jen jde.

Monika Horká

Nejprve pracovala v Divadle Na provázku (dnešní Husa na provázku v Brně) jako garderobiérka, vlásenkářka a rekvizitářka, pracovala i jako výtvarnice. V angažmá Slováckého divadla je od roku 1985. Je držitelkou cen Českého divadla a Českého literárního fondu. Na jevišti Slováckého divadla ji momentálně můžete vidět v pohádkovém muzikálu Anička a bylinkové kouzlo a v komedii Mnoho povyku pro nic.

Blanka Šmejdovcová