Proč jste se rozhodli nasadit na repertoár Slováckého divadla hru Emilia Galotti? V čem je její aktuálnost i pro dnešní diváky?

Říkala jsem si, že nastal čas uvést nějakou klasickou hru, nejlépe německé provenience. Ptala jsem se sama sebe, kdo je nejzásadnějším německým dramatikem, a na mysl mi vytanul „guru všech dramaturgů" Gotthold Ephraim Lesssing. Ve výběru titulu jsem měla docela jasno. Emilia Galotti je zásadní hrou „německého Shakespeara", který je u nás víceméně „neznámým dramatikem". Tato tzv. měšťanská tragédie napsaná v roce 1772, tematicky vykazuje prvky až příliš podobné současnému chodu společnosti. Skrze jednoduchý milostný příběh ženy a dvou mužů se totiž zabývá vážnými tématy např. zneužíváním moci, manipulací s lidmi a fakty, odvahou a vůlí ke svobodném jednání, rozhodováním se mezi ctí, či neřestí apod. Zdálo se mi, že by diváky 21. století právě tato „náhodná podobnost" mohla zajímat.

Půjde o klasické historické drama, nebo se publikum dočká moderního hávu?

Lessingova Galotti je titul, který byl v době svého vzniku - i přes inspiraci antickým příběhem - „současnou hrou". Jelikož je dosud označován jako „první měšťanská tragédie" nebo „první evropské politické drama", domnívám se, že ji vůbec není nutné hrát v dobových kostýmech. Spíše naopak. Aby mohla souznít s problematikou, která je v zásadě stejná i dnes - např. již zmíněné zneužívání moci, musí být posunuta do výkladového, a tím pádem i vizuálního, kontextu soudobého. Proto se bude odehrávat v „moderním hávu".

Jaké cesty vedly k režisérce Martině Schlegelové?

První režijní práci Martiny Schlegelové jsem viděla před několika lety v Divadle Husa na provázku, kde tenkrát hostovalo nezávislé pražské seskupení - Divadlo Serpens s inscenací Škleb. Fascinovalo mě, jak si mladá režisérka dokázala poradit nejen se složitým expresionistickým textem Michela de Ghelderode a velmi svéráznou hereckou osobností Vladimíra Marka, ale také s prostorem, který rozžila a naplnila velmi sugestivní atmosférou, plynoucí ze zrůdných činů hlavní postavy. Od té doby jsem se zajímala o její tvorbu, která je dnes spojena zejména s osobitým Divadlem Letí, zaměřujícím se na uvádění původních českých a světových her. Když se pak s jednou inscenací prezentovala na zlínském festivalu, zaujala i Igora Stránského a tak vznikla první spolupráce se SD, kde pro prostor Malé scény byla uvedena původní česká novinka Little Sister.

Je žena režisérka v něčem zásadním jiná, než kolegové muži?

Divadelní režie je profese, která je dost náročná. Režisér by měl mít výrazné umělecké cítění, mj. mít pochopení pro výklad textu, vizi, týkající se jevištního ztvárnění, schopnost komunikovat s herci a přednést jim požadavky jasně a pokud možno tak, aby si herec myslel, že si postavu vytvořil sám, ale také organizační talent. Režie je také velmi koncentrovaná práce a tudíž velmi vyčerpávající. Člověku zabírá spoustu volného času, který musí věnovat přípravám, aby na zkouškách vše probíhalo hladce, navíc člověk často žije několik měsíců mimo domov. Možná proto bývá v českých podmínkách reprezentována spíše muži. Ženy režisérky jsou u nás poněkud neobvyklým jevem, nikoliv však proto, že by pracovaly jinak než muži - neboť si toto povolání klade stejné nároky bez rozdílu pohlaví, ale proto, že jejich život obvykle doprovází dilema - jak sloučit nároky divadelní s nároky rodinnými. Ve světě jsou podmínky pro režírující ženy pravděpodobně jednodušší než u nás, neb stav režisérů a režisérek je např. v Evropě poměrně vyrovnán. V generaci Martiny Schlegelové je však několik aktivně režírujích žen, u nichž to vypadá, že divadelní práci i přes např. mateřské povinnosti jen tak opustit nehodlají, a tak se snad i v ČR dočkáme toho, že v režijní profesi nebudou ženy v menšině.

Na koho se diváci mohou těšit v hlavních rolích a co vlastně o obsazení rozhoduje?

Pro mnohé bude asi s podivem, že titulní role Emilie ztělesněná Klárou Brtníkovou, není rolí hlavní. Ústředními postavami jsou Princ a jeho komoří Marinelli v podání Jiřího Hejcmana a Tomáše Šulaje. Mezi zásadní postavy patří také manželský pár Galottiů - Pavel Hromádka a Jarka Tihelková, hrabě Appiani - Zdeněk Trčálek a hraběnka Orsina - Ažka Kynclová. Zbývající členové souboru - Irena Vacková, Andrea Nakládalová, Petr Čagánek a Honza Horák jsou velmi trefnými „popichovateli" tragických postav a „partou", mající vliv na jednání Prince. O obsazení rozhoduje několik faktorů - volba hereckého „typu", hodícího se do koncepce inscenace, vyváženost s inscenací, se kterou se v témž turnusu zároveň zkouší, tzn. rozdělení souboru, ale také předpoklad, v tomto případě pro druh práce, splňující nároky minimalistického herectví německého vzoru.

Jaká dramaturgická práce vás čeká po premiéře?

Po premiéře budu dramaturgicky spolupracovat s inscenačním týmem hry Bambiland, a potom mě čeká vlastní dramaturgie u inscenace Penzion pro svobodné pány a muzikálu Cikáni jdou do nebe. Čeká mě tedy žánrově velmi pestré období.