Babička, Máj, Honzíkova cesta – to všechno patří do povinné četby. Přečetlas všechny paní učitelkou doporučené knížky? Povinná četba mi bohužel na základní škole nic moc neříkala. V páté třídě jsme jako první úkol dostali přečíst Babičku. Odložila jsem ji po první stránce, ten krásný sloh mi tenkrát říkal asi tolik, co španělština. Moje máma na to přišla večer před tím, než jsme měli rozbor odevzdat. Co následovalo, ponechám na fantazii čtenářů. Ostatní knížky už pro mě naštěstí takovým problémem nebyly. I Kytice patří do povinné četby. Dokázala bys ty sama odrecitovat některou z balad? Jasně! Jednu z nich jsme dokonce měli v jednom melodramatu na konzervatoři… jen si teď nějak nemůžu vzpomenout, jak se jmenovala. Který z Erbenových příběhů máš nejraději a proč? Já si na ten název za chvíli určitě vzpomenu… A důvod, proč se mi tak líbí? Erben se prostě Erben. Diváci budou v určitých chvílích rozhodovat, jak bude děj na jevišti pokračovat. Co bys ty sám nejraději v Kytici změnila? V díle samotném stoprocentně nic – a na jevišti? Naprosto cokoliv, když mi to pan Erben promine. Co bude podle tebe hlavním lákadlem, které potáhne diváky do hlediště divadla na Kytici? Tohle vždycky bylo, je a bude různé. Když už nic jiného, tak třeba to, že si naše komediální představení spletou s vážnou verzí filmové Kytice, půjdou k nám, aby mohli srovnávat a pak už se jen budou v hledišti pořádně a doufám, že také s potěšením, divit a bavit. V jaké roli se na tebe mohou těšit milovníci Kytice a Slováckého divadla? V první polovině se mohou bavit hledáním mé maličkosti ve sboru, kde se budu důmyslně skrývat a ukazovat. A pro ty vytrvalé se za odměnu objevím v druhé polovině hry u jezera jako dívka ve Vodníkovi. A nakonec ještě jako Bludička… v Bludičce.