Mahulena je tvoje první velká a hned titulní role v profesionálním angažmá. Na ty se často vzpomíná. Bude to i tvůj případ? Mahulena je krásná role. Je to vlastně taková česká Julie s dobrým koncem a tím, že je mou první rolí v prvním angažmá, na ni určitě nezapomenu také. Jiří Pavlica jako autor hudby, choreografka Ladislava Košíková, režisér Igor Stránský... to jsou už známé osobnosti. Jaké bylo potkání se s nimi? Šla jsem jednou po chodbě Slováckého divadla a uviděla je před sebou... tak jsem je slušně pozdravila. Takže potkání to bylo jako mnohé jiné. Ale vážně, jsem ráda, že jsem s nimi mohla spolupracovat. Byla to moc zajímavá práce a byla pro mě rozhodně přínosem. K tomu všemu ti režisér přidal hned dva Radúze, protože jde o roli alternovanou. Jak se ti s mladými kolegy zkoušelo? Každé zkoušení má své klady a zápory. Mými zápory bylo to, že jsem kluky neznala a tak jsem se jich trochu bála a styděla se před nimi. Takže díky tomu, byly začátky náročnější. Ale teď už je všecko tak, jak má být a kdybych nebyla pověrčivá, řekla bych, že se mi s nimi zkoušelo hezky. Ale na plno to budu moci říct až po premiéře. Ale na to, jak se jim zkoušelo se mnou, na to se jich radši neptej. Mahulena není vůbec jednoduchá. S čím ses nejvíc prala ty? Ještě pořád se s ní peru, ale nemyslím si, že jsou někde místa, ve kterých bych Mahulenu nepochopila, nebo s ní nesouhlasila. Je to vlastně normální, trochu zakřiknutá holka, která měla bohužel smůlu na příbuzné. Vlastně je jedna věc, se kterou se peru. Budu mít na hlavě totiž dva dlouhé copy a bojím se, že se o ně přerazím. V Uherském Hradišti jsi pár týdnů. Jak se ti na Slovácku a ve Slováckém líbí? Líbí se mi tu moc. Hradiště je krásné město, pořád v něm objevuji něco nového. A i bydlení v jednom domě s kolegy je fajn. Jsem ráda, že tady jsem. Radúz a Mahulena, to je známý příběh. Režisér Stránský však tentokrát zvolil netradiční způsob zpracování. Vrací se k přírodě, ke kořenům, ke starým pohanským rituálům. Helena Jará jako Mahulena vám kousek svého tajemství poodkryla.