Pokud se, pánové nepletu, na jevišti jste se potkávali spíše nahodile. Jaké je to hrát spolu ve dvojici? Zdeněk Trčálek: Vynikající zkušenost. Naše imaginativní plodnost neznala mezí. Režisér Vacke kolikrát nestíhal odmítat proud nápadů sršící z naší bezedné tvůrčí studnice. Došlo to tak daleko, že jsme s kolegou Hejcmanem, z nedostatku tvůrčího vybití začali rozjíždět po nocích nové projekty…Dva mušketýři, Romeo a Julie, Alibaba a loupežník, Bob a Bobek… Jiří Hejcman: Musím přiznat, že to bylo úžasné, i když jednou jsme měli spolu dost značnou roztržku, to když jsme v noci vymýšleli další projekty, jelikož z nás sršelo tolik nápadů, že se to už do Klubu sebevrahů nevešlo. Vymyslel jsem projekt Bob a Bobek v depresích a Zdeněk chtěl hrát Boba, i když všichni víme, že je to Bobek. Oba jste už zkušení, ale přesto, kdo komu na jevišti víc pomáhá? Z. T.: Nejvíc asi pomáháme režisérovi. Chudák, musel to mít s námi těžké. J. H.: Nejvíce pomáháme režiséru Vackemu, a to oživovacími pokusy z mdlob, do kterých padnul, když jsme se Zdeňkem přišli s dalším skvělým nápadem. Někdy je těžké vás kočírovat, zvlášť s Jiřím to bývá složité. Podařilo se režiséru Davidu Vackemu udržet vás na uzdě? Z. T.: Ano. Jíří má zvláštní úchylku. Neustále má potřebu své kolegy štípat nebo tahat za uši. Na mě to zkoušel taky, tak jsem ho začal kopat do kotníků a byl klid. J. H.: Museli jsme držet na uzdě, a to doslova spíše Davida Vacke, to když se nás jal fyzicky napadat. A co ostatní kolegové? Trápíte vy je, nebo oni vás? Z. T.: Kolega Hejcman je trápil dost. Všem jsem ale tajně poradil kotníkovou fintu a byl klid. J. H.: Jsme tak báječná parta, že o nějakém trápení nemůže být řeč. Tím ale nemyslíme fyzické trápení režiséra Vackeho, když byl zrovna v mdlobách. To jsme si pošmákli všichni. Oba hrajete v Rychlých Šípech, to je vydařená partička…Ale jak jste se zabydleli v jiné skupince, v Klubu sebevrahů? Z. T.: Rychlé Šípy a Klub sebevrahů mají jedno společné. Herecké obsazení je vždy až na jednu výjimku výhradně pánské. Jde tedy v jistém smyslu o lázeňský pobyt bez našich drahých kolegyněk, jakási odpočinková relaxace. Pokecáme o fotbale a tak. David Vacke nám na divadelní náklady koupil i kopačák, který se dokonce na dvě vteřiny objeví v inscenaci, jinak nám dokonale nahradil absenci ženského hereckého potencionálu. J. H.: Stačily jen hygienické potřeby a něco na zahřátí. Do klubu sebevrahů přicházejí ti, kteří by rádi skoncovali s žitím. Je někdo, komu byste rádi poslali doporučenku sami? Z. T.: Napadá mě česká politická scéna. Nebudu špinit papír! J. H.: Dejte mi pět minut na rozmyšlenou, prosím. Na rovinu - už jste se někdy dostali do situace, kdy jste o podobném spolku uvažovali? Z. T.: Na rovinu - nikdy! J. H.: Dejte mi sedm let na rozmyšlenou, prosím. Co byste poradili všem, kterým právě není moc do smíchu a o konci uvažují? Z. T.: Jak říkám ve hře Já, jeho výsost Princ bohémský: „Je třeba všem zoufalcům, které peníze dusí, od nich pomoct, všechny, kdo jsou bez peněz, založit a vybavit částkou do nového začátku a vytvořit tak klub sebevrahů, jakožto armádu nadšenců páchající dobré skutky.” J. H.: Přijďte se podívat do našeho Klubu sebevrahů a hned vás roupy přejdou. Jaká je podle vás rada na splín a deprese? Na podzim je jich plno… Z. T.: Nevím, neznám ty pocity. Podzim patří k mým nejoblíbenějším. Po zimě. Po jaru. Po létu. J. H.: Přijďte se podívat do našeho Klubu sebevrahů a hned vás splíny přejdou. Co bude následovat, vám raději neprozradím. Klub sebevrahů bude komedie. Jaký žánr? Kdo se u ní nejvíc pobaví? Z. T.: Asi by to měla být komedie s prvky bizarního humorného hororu, balancující na hraně detektivky a dobrodružna. Nechybí akční přestřelka, milostná zápletka, atentát, kolektivní štěstí s revolučním happy endem. J. H.: Nejvíce se pobaví ti, co jim není moc do smíchu a uvažují o konci, případně ti, co mají splíny a deprese. Účinek ovšem není dermatologicky testován. A řekněte sami, kdy jste se naposledy nejvíc zasmáli a čemu? Z. T.: Když kolegu Hejcmana požádalo pražské Divadlo na Vinohradech o spolupráci na novém muzikálu Dohana! Jiří si hned myslel, že dostal nabídku hostovat v roli Bejka. Později se však dozvěděl, že mu volal šéf techniky divadla s tím, že potřebuje znát technické parametry Jirkova elektrického skútru, na kterém má Jiří jako Bejk bombastické entré v našem provedení muzikálu Dohana! Navíc šlo o Jirkův fór. Jiří byl vykraden. J. H.: Nejvíce jsem se pobavil při tomto rozhovoru a při týrání Davida Vackeho. Zdeněk Trčálek Narodil se 14. 7. 1979 ve Vsetíně. O cestě k divadlu sám říká: „„K divadlu, jakožto fenoménu jakési životní cesty, mě přivedl Mira Urubek, toho času profesor Masarykova gymnázia ve Vsetíně.“” V roce 1999 nastoupil do Slováckého divadla, kde hrál například Generála ve Svačince generálů, Lapáka v Lišce Bystroušce, Řepu v Portugálii, či Červenáčka v Rychlých šípech. Zdeněk Trčálek je ženatý, v srpnu si vzal za manželku Marcelu Skálovou, kterou diváci znají především z programového oddělení Slováckého divadla. Jiří Hejcman Narodil se 16. 7. 1981 ve Zlíně, v letech 1997 – 2001 studoval Konzervatoř Brno. K divadlu jej podle jeho slov přivedla maminka, lépe řečeno přivedla jej na vrátnici, poté už tam chodil sám. Do Slováckého divadla nastoupil v roce 2001, jeho oblíbené role jsou: Jiří v komedii Zase jsem se umýval zbytečně, Bejby v Šakalích létech, Alexej Fjodorovič Karamazov v Bratrech Karamazových či Bejk z muzikálu Dohana! Jiří Hejcman je svobodný, ale zadaný.